Příběh lesní studánky

4. 10. 2019 14:34:45
Nejen my lidé prožíváme různé osudy, plné každodenních radostí a starostí. Když otevřeme svoji mysl a budeme tiše naslouchat, dolétne k našim uším pohádkové vyprávění jedné kouzelné studánky.

Zrodila jsem se před mnoha léty, když se po dlouhotrvajících jarních deštích nahromadila voda v lesní půdě pod kopcem, kterému lidí říkají Jelení vrch. V nenápadné prohlubni v mechu mezi stoletým dubem a lesní pěšinou vytryskl pramínek průzračné vody. Nejprve vytvořil maličké jezírko, poté se přelil úžlabinou mezi dvěma kopečky mechu a pak se vydal jehličím ve smrkovém mlází až dolů do zurčivého potůčku, který teče podél pěšiny.

Deště ustaly a na mé hladině se poprvé zatřpytilo pár slunečních paprsků, kterým se podařilo prodrat skrz dubové listí. Strom však byl hustý a vysoký, a paprsky nikdy neměly dost síly na to, aby mě vysušily.

Když přišel letní slunovrat a paprsky měly zvláštní moc, jeden z nich se odrazil od lesklého kamínku na mém dně a dal mi schopnost vědět víc, než ví zvířata nebo lidé. Od té doby jsem kouzelná, znám skrytá nebezpečí a dokážu odhadnout budoucnost. Už mnohokrát jsem se pokusila varovat zvíře, které se přišlo napít mé vody, před oky pytláků, nastraženými po lese. Vždy rozvlním svou hladinu do drobného příboje a ukážu tak směr, kde číhá nebezpečí. Ne každý tvor mi však porozumí, některý ano a dá si pozor, jiný ne a skončí v pasti. To jsem pak smutná a má voda, odtékající do potůčku má jemně slanou příchuť.

Občas se nade mnou sklání dvojice zamilovaných lidí, kteří na svých lesních toulkách zabloudí až ke mně. Snaží se z mé hladiny poznat, zda spolu vydrží nebo jestli se rozejdou. Vždy dobře vím, nakolik je jejich láska pravá. Pokud ano, vesele jim zatřpytím do tváří slunečními nebo měsíčními paprsky, které na mě dopadají. Když však zjistím, že je jejich láska falešná, zakalím se. Jenomže zamilovaní lidé nebývají vnímaví k nedobrým zprávám, většinou jen mávnou rukou nad mou kalnou vodou, otočí se a odejdou.

Mám ráda stařičkou paní Janu, která si chodí do lesa každé ráno nasbírat pár hub a lesních jahod. Když mě poprvé uviděla, zaradovala se, klekla si ke mně do mechu, nabrala do svých vrásčitých dlaní trochu průzračné vody a napila se. Usmála se a pravila: „Jsi krásná křišťálová studánka, tvá voda chutná jako malvaz a já se o tebe budu starat.“

Příštího rána si paní Jana přinesla zahradní lopatku a srp. Požala vysokou trávu v mé blízkosti, vykasala si rukávy, lopatkou vyčistila a prohloubila mé dno. V místech, kde moje voda odtéká do potůčku, udělala v mechu úzkou stružku. Pak od nedaleké skalky nanosila něco plochých kamenů a celou mě obložila, abych zůstala čistá. Nakonec vytáhla z tašky pevný dřevěný na konci rozdvojený kolík. Jedním z kamenů ho zatloukla do svahu hned nade mnou a na rozdvojený konec pověsila za ouško starý malovaný hrnek, aby si lidé neumáčeli ruce, když se budou chtít napít mé průzračné vody.

Na podzim přišla silná vichřice, ulomila velikou větev z nedalekého smrku, ta prosvištěla vzduchem a spadla na mě. Vyvrátila a odhodila několik, plochých kamenů, kterými mě paní Jana obložila, rozbila malovaný hrnek a zasypala mě drobnými dřevěnými úlomky a spoustou jehličí. Když ráno druhého dne přišla paní Jana a uviděla tu spoušť, jen spráskla ruce a řekla: „Studánko, ty jsi dopadla. Ale neboj se, já tě v tom nenechám.“

Za pár dní se u mě objevil její syn, po úzké pěšině dotlačil naloženou kárku a pustil se do práce. S pomocí paní Jany mě vyčistil, pak vzal z kárky kulaté trámky, čtyři zakotvil kolmo okolo mě do země a ze zbytku stloukl stříšku. Nakonec pověsila paní Jana na jeden z kolmých trámků nový malovaný hrneček a já byla celá šťastná. Připadala jsem si jako nová a věděla, že s péčí těchhle dvou dobrých lidí se mi nemůže nic zlého stát.

***

Léta utíkala, paní Jana zestárla ještě víc, chodila o holi a občas ji při procházkách ke mně do lesa doprovázel malý kudrnatý klučina Jeník. Byl to její vnuk, mladý od toho syna, který nade mnou tehdy postavil stříšku.

Jednoho dne jsem viděla, jak přicházejí a v tu ránu jsem věděla, že je zle. Jeníkovi hrozí veliké nebezpečí, musím ho ochránit. Bylo dusné odpoledne, paní Jana si otřela zpocené čelo a usedla vedle mě do stínu stoletého dubu. Jeník pobíhal okolo, sbíral maličké hříbky do proutěného košíčku a pochutnával si na lesních jahodách. Pár jich posbíral do hrsti, došel s nimi ke své babičce a chtěl jí je nabídnout, ale zjistil, že usnula. Tak si je nasypal do pusy a zvesela odběhl kousek dál. Tam k tomu keři, na kterém se jako tmavomodrý klenot skvěla osamělá bobule vraního oka...

„Jé to, je zvláštní velká borůvka,“ zajásal. A už, už k tomu prudce jedovatému skvostu natahoval svou dětskou ručku, že si ho utrhne a pošle do žaludku k lesním jahodám...

Zachytla jsem jeden z posledních slunečních paprsků, který se ke mně prodral zataženou oblohou, vložila do něj svou kouzelnou sílu a odrazilo ho doprostřed nejtěžšího mraku, který visel akorát nade mnou. Než stačil Jeník to vraní oko utrhnout, z mraku vylétl ojedinělý blesk, doprovázený ohlušujícím hromem, pročísl celou oblohu a strh prudký krátký déšť. Jeník se vylekal, nechal vraní oko vraním okem a vrátil se ke mně a k vším tím rámusem probuzené babičce. Ta jen vykřikla: „Jeníku, honem, musíme se rychle vrátit, strhlo se boží dopuštění.“ Oba vyrazili domů schovaní pod pláštěnkami, které paní Jana vyčarovala ze dna svého košíku.

***

Před příchodem zimy následujícího roku ke mně přišla paní Janu naposled. Byl konec listopadu a mezi větvemi stromů poletoval sníh. Paní Jana se ke mně došourala o holi, ztěžka se sklonila nad mou hladinou, nabrala trochu vody do malovaného hrnečku a svlažila své rty: „Buď tady sbohem, studánko křišťálová, opatruj les a napájej svou průzračnou vodou všechny potřebné.“ Než odešla, udělala na mé hladině dvěma prsty křížek.

Obě jsme věděly, že její pouť na této zemi končí. Nad ránem se vyjasnilo a nad Jelením vrchem vyšel měsíc. V jeho šerém svitu jsem spatřila Janinu duši, jak šťastně odplouvá vzhůru k nebesům. Ochladilo se, teplota klesla pod nulu a já si mohla od všeho lesního dění na čas odpočnout pod zamrzlou hladinou.

Autor: Jan Pražák | pátek 4.10.2019 14:34 | karma článku: 18.67 | přečteno: 344x

Další články blogera

Jan Pražák

S tlustou nebo s hubenou?

Tedy pardon, tlustá je ošklivé označení, zvlášť když se jedná o ženu. Zeptám se tedy raději „s plnoštíhlou nebo se štíhlou?“ neb i ta hubená zní trochu pejorativně. A též záleží na tom, k jakým aktivitám se ona otázka vztahuje.

12.11.2019 v 14:40 | Karma článku: 25.27 | Přečteno: 655 | Diskuse

Jan Pražák

Proč se nesmím vrátit domů?

Na své rané kotětství si moc nepamatuji. Zůstala jenom zasutá vzpomínka na několik dní zimy, hladu a strachu poté, co moje maminka i se ségrou zčistajasna zmizely.

9.11.2019 v 18:33 | Karma článku: 29.53 | Přečteno: 968 | Diskuse

Jan Pražák

Dobří a špatní učitelé?

Těch dobrých je bezesporu většina, ale existují i nějací špatní? Jako naprostý laik v pedagogických sférách bych si dnes nic takového nedovolil tvrdit, avšak ve svých školních létech jsem měl zcela jasno.

6.11.2019 v 14:24 | Karma článku: 28.47 | Přečteno: 886 | Diskuse

Jan Pražák

Rodina je vždycky na prvním místě

„Mami, viď, že se teď nastěhuješ zpátky k nám? Tu svoji garsonku můžeš pronajmout, až se Lukášek narodí, budeš nám pomáhat a každá koruna navíc přijde vhod. Tak můžeme s tebou počítat, že jo?“

2.11.2019 v 21:00 | Karma článku: 31.83 | Přečteno: 1005 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Robert Čapek

Radek Sárközi, prezident Titaniku

Média během stávky a po ní představují Radka Sárköziho jako prezidenta Pedagogické komory, ne jako šéfa spolku Pedagogická komora. To vzbuzuje dojem, jakoby učitelé měli profesní komoru po vzoru lékařů – což není pravda. Nemají.

14.11.2019 v 14:04 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 38 |

Aleš Szabó

Zbabělci z nor a lži okolo nich.

Proč někdo volá po stmelování společnosti a zároveň píše lži či nepravdy Proč někdo pořád musí za každou cenu nálepkovat?

14.11.2019 v 12:51 | Karma článku: 23.22 | Přečteno: 444 | Diskuse

Olga Pavlíková

Prý segregace romských dětí

Josef Mačí, dle profilové fotky reportér mladík, chytrý ovšem zjevně nikoliv. Do Česka se podle něho potichu vrací segregace.

14.11.2019 v 10:51 | Karma článku: 38.45 | Přečteno: 1305 | Diskuse

Aleš Szabó

Jak filozofům skočit na špek

Vedení Filozofické fakulty povolilo studentům projevit jejich postoj k situaci okolo klimatu ale to ještě netušili co je hlavním důvodem této stávky. Studenti dokázali oblafnout nejen vedení ale i média.

14.11.2019 v 9:01 | Karma článku: 33.82 | Přečteno: 725 | Diskuse

René Melichar

Jsem přitažlivý a nevím proč

Někdy mám pocit, že je to druh obzvlášť pitomého sportu. To si nešťastník-sportovec musí mrštně vybrat, během poponést, potupně se svléknout, obléknout se, sprintem vyměnit za větší (menší nikdy!),

14.11.2019 v 9:00 | Karma článku: 9.13 | Přečteno: 196 | Diskuse
VIP
Počet článků 1589 Celková karma 27.52 Průměrná čtenost 1162


Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-).

Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.

Najdete na iDNES.cz