Milostná epizoda dvou žen

Děti vylétly z hnízda a Roman s Hedvikou se mohli začít víc věnovat svým koníčkům. Část dovolené trávili odděleně, on žil tenisem a ona poznáváním cizích krajů. Oběma to tak naprosto vyhovovalo, až jednou...

„Tak koukej, ať to ti tví svěřenci natřou zbytku světa,“ pošťuchovala Hedvika Romana, který se coby trenér chystal na mezinárodní turnaj nadějné tenisové drobotiny.

„A ty mi v tom Skotsku nezmrzni, předpověď je na draka, celý týden má propršet.“

Špičkovali se navzájem, těšili se, že si od sebe trochu odpočinou a po návratu jim bude spolu zase dobře.

***

Tyhle zájezdy „puťáky“ s cestovkami měla Hedvika nejradši. Půlka srpna, přílet do Edinburghu, každý den autobusem po přírodních krásách a po památkách, každou noc v jiném hotelu. Nebyla náročná, nechtěla připlácet za jednolůžák a nikdy neměla s žádnou náhodnou spolubydlící problém. Sklenka vína po večeři, trochu poklábosit, pak rychle do sprchy a do postele, ráno pobalit pár potřebných drobností a honem zase dál.

Monika jí vyhovovala. Drobná zhruba třicetiletá nenáročná trochu jednodušší osůbka s dlouhými hnědými vlasy, která se sama od sebe Hedvice ve všem přizpůsobovala. Už v autobusu si sedly vedle sebe a Monika se dvakrát zeptala, jestli Hedvice nevadí, že přišla jako druhá a zbylo na ní místo do uličky. Ta byla naopak ráda, že si může natáhnout své dlouhé nohy do strany do uličky a ochotně vysvětlovala Monice všechny organizační záležitosti, s nimiž si ona nevěděla moc rady.

Před spaním překvapil Hedviku zvláštní pocit. Když uviděla svou společnici v lehké noční košilce, najednou ji to k ní začalo z nepochopitelných důvodů fyzicky přitahovat. Nikdy dřív se jí nic podobného nestalo, tak to přisoudila pomatení svého organizmu z náročného dne, odtáhla se pod jedinou společnou přikrývkou na dvojposteli až na kraj a tvrdě usnula.

Druhý den byla na programu prohlídka města a potom přesun severně do Dundee s několika zastávkami v malebně divoké upršené skotské přírodě. Hedvika měla jako vždy trasu zájezdu pečlivě dopředu nastudovanou a činilo jí potěšení, že se může o informace nad rámec průvodcova povídání podělit s pozorně naslouchající Monikou.

Pocit fyzické přitažlivosti k její drobné společnici ze včerejšího večera však nevymizel, provázel Hedviku celý den, ale ta ho nedávala nikterak najevo. Plně se rozvinul až pozdě večer, v typicky skotském hotýlku bylo chladno a Monika se pod tenkou přikrývkou chvěla zimou. Snad instinktivně, snad záměrně se na moment přitiskla k Hedvice, kterou dotyk jejího měkkého těla zcela nekontrolovatelně prudce vzrušil.

Bylo to něco úplně jiného, než nač byla Hedvika zvyklá. Žádné prudké milování, prokládané spoustou hýčkající jemné něhy, kterému se vždy tak ráda podvolovala od Romana. Teď byla najednou ona tím, kdo řídí a rozdává, a kdo zažívá vrcholky uspokojení v okamžicích, kdy Monika hltavě přijímala její intimní mazlení.

„Moni, co jsme to provedly? Vždyť přece ná nejsem... já jsem... tohle se nesmí nikdo dozvědět... Bylo to tak krásné...“ šeptala Hedvika zmateně po opadnutí milostné vášně.

Monika mlčela, jen tiše ležela v hřejivém náručí své společnice. Ve své skromnosti si vychutnávala vzácné okamžiky života, když o ni, o osamělou submisivní bytost projevil někdo zájem. Nedělala si ambice na to, aby chtěla někomu rozvracet vztah, byla vděčná za to málo, co se jí právě dostalo a jen tajně doufala, že to nebylo naposled. Obrátila své kulaté hnědé oči k Hedvice a zašeptala jen pár slov: „Neboj se, Hedviko, nikdy ti nebudu stát v cestě.“

Po zbytek týdne nikdo z účastníků zájezdu nepoznal, že Hedvika s Monikou si jsou něčím víc než dvěma ženami, které se skamarádily při náhodném setkání na výletu do Skotska. Věděly to pouze ony dvě, přes den se tvářily tak, jak to od nich očekávalo jejich okolí a jen v soukromí dalších skotských hotýlků si tajně užívaly jedna druhé. 

***

„No, to je skvělé, že jste byli v takové konkurenci druzí!“ Hedvika se po návratu domů vrhla do náručí svého Romana. „A je to jen tvoje zásluha, víš. Nikdo jiný by ta tenisová lvíčata tak parádně nepřipravil,“ přidala upřímný obdiv. Skutečně upřímný. V jeho přítomnosti byla šťastná a cítila se chráněná před celým světem. Teď měla výčitky svědomí. Ona, která vždy nekompromisně odsuzovala nevěru, se ještě včera pelešila s někým jiným. Jenomže s Monikou to bylo ve své jinakosti tak krásné. „Romane, pojď, na uvítanou ti usmažím tvé oblíbené řízky.“

„Hedvi, doufám, že jsi mi tam na severu nezmrzla, co já bych si bez tebe počal?“ Zažertoval Roman a pohladil Hedviku po krátkých blonďatých vlasech. Měl trochu výčitky svědomí, poslední dobou věnoval tenisu příliš mnoho času a měl pocit, že svou manželku zanedbává. „Koukej,“ široce se usmál, „to je pro jistotu, až zase pojedeš někam do ledových krajů.“ A rozprostřel před ní módní vínový svetřík. Dobře věděl, čím jí udělá opravdovou radost.

Večer v posteli byla Hedvika vášnivější než kdy jindy. „Ano, tohle je ono, tohle je to pravé, tak se mi to nejvíc líbí,“ ujišťovala sama sebe, když se svíjela vzrušením, pociťujíc v sobě Romanovo pevné mužství. „Ale to druhé, to je tak jiné, tak zvláštní a tajemně poddajné,“ ujížděly jí ve stejný okamžik myšlenky k Monice. 

***

Hedvika věděla, že se nemusí ničeho bát, Roman byl zvyklý, že se jeho žena navštěvuje se svými kamarádkami a ani ve snu ho nenapadlo, že by s některou z nich mohla mít intimní vztah. Občas se vypravila za Monikou do její garsonky, z Prahy do Ústí to měla akorát tak daleko, aby nebylo podezřelé, že tam přespí. Snažila se vybírat víkendy, ve kterých jezdil Roman se svými svěřenci po republice, aby měla pocit, že tak ošálí vlastní svědomí.

Jenomže u Moniky se jí postupně líbilo čím dál, tím míň. Její submisivita a souhlasení se vším, které Hedvice zpočátku tolik imponovalo, jí brzy začalo vadit. Svazoval ji pocit, že se na ní Monika stává příliš závislá. Milování ji svou vzrušující úžasností sice dokázalo vždy na chvilku vrátit do Skotska, ale následný pocit viny byl pokaždé o něco vtíravější.

„Moni, je mi to strašně líto, ale asi budeme muset naše kontakty na čas přerušit,“ pravila Hedvika se smutkem v očích jednoho deštivého podzimního nedělního odpoledne, když se s ní loučila před návratem domů. Věděla, že to není na čas, ale napořád a uchýlila se k milosrdné lži: „Nevím jak je to možné, ale Roman něco tuší a budeme muset počkat, než ho to přejde.“

Monika se jakoby celá stáhla do sebe a odpověděla pouhými několika slovy, „Chápu, Hedviko, to se nedá nic dělat, nechci ti být na obtíž.“

Hedvice bylo jasné, že Monika chápe víc, než bylo vyřčeno. Bylo jí to upřímně líto, cítila vinu, že ji zrazuje a opouští, podobně, jako ji opustili všichni předchozí, o nich se jí Monika zmínila. Zároveň s tímto pocitem ji hryzalo svědomí, že byla Romanovi nevěrná a připadala si jako v trýznivém sevření dvou ramen železných kleští.

„Ne, už nikdy v životě nic podobného neudělám,“ nastartovala auto a snažila se co nejvíc soustředit na cestu domů, aby zapudila všechny ostatní myšlenky.