Táto, přijeď, maminka umírá!

15. 07. 2019 14:15:38
Maminka opustila tatínka, když mi bylo pět let. Jednoho dne prohlásila, že se stěhujeme ke strejdovi Milanovi. Sbalila všechny svoje a moje věci, ani mi nedovolila se s tátou rozloučit a odjela se mnou do jiného města.

Tehdy jsem maminku vůbec nechápala. Oba rodiče jsem měla ráda, tátu možná o trošku víc, nesmírně jsem obdivovala, jak si se mnou dokázal hrát. Vlastnoručně mi vyrobil a vybavil domeček pro panenky tak, že mi to mohly všechny kamarádky závidět. A na rozdíl od mámy si na mě udělal čas kdykoli, když jsem se ho rozhodla bombardovat svými dětskými naivními otázkami. Uměl mi na ně odpovídat natolik poutavě, abych všemu dokázala nejen porozumět, ale aby to pro mě bylo zároveň i zajímavé. Strašně mi vadilo, když se rodiče mezi sebou hádali a čím víc se jejich spory v průběhu času stupňovaly, tím jsem byla nešťastnější a zmatenější.

Po přestěhování k Milanovi mě začala maminka přesvědčovat o tom, že jsme od tatínka musely obě odejít, protože na ni byl zlý. Ubližoval jí tak, abych o tom nevěděla a bylo jen otázkou času, kdy začne ubližovat i mně. O Milanovi tvrdila, jak je nesmírně hodný, nabídnul jí, abychom obě bydlely natrvalo u něj, že nás se o nás postará. Stále dokola mi opakovala, jak jí má Milan rád a jakým mi bude dobrým druhým tatínkem. Nechtěla jsem tomu uvěřit a prosila maminku, abych se mohla se svým vlastním tatínkem vidět, ale ona mi to neumožnila. Milana jsem neměla ráda. Nic konkrétního mi sice neudělal, ale měla jsem pocit, že mě připravil o tatínka. Navíc si se mnou ani neuměl hrát a já vycítila, že jsem mu spíš na obtíž. Snad jsem se ho i trochu bála a vlastně jsem byla ráda, že se o mě prakticky nezajímal. Byla jsem nešťastná, tatínek mi moc chyběl, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Často jsem tajně brečela do polštáře a říkala si, že to přece není možné. Že se maminka musela splést a všechno to špatné, co o něm říká, není pravda.

***

Začátek školní docházky mi přinesl spoustu nových podnětů. Učení, paní učitelka, spolužáci a všechno to ostatní způsobilo doslova revoluci v mém životě a já k velké radosti maminky na svého tatínka prakticky zapomněla. Zvrat nastal, když mi bylo dvanáct let a narodil se mi bráška. Všechno se najednou začalo točit kolem miminka a já si připadala odsunutá na vedlejší kolej. Maminka na mě přestala mít čas, já začala znovu vzpomínat na tatínka a říkala jsem si, že on by mi něco takového určitě neudělal. Před očima se mi vynořila jeho vlídná tvář a já v duchu znovu prožívala ty dávné nádherné společné chvíle. Tehdy jsem se rozhodla, že k němu uteču.

Našetřit z kapesného peníze na jízdenku z Hradce do Prahy sice nějaký čas trvalo, ale já byla trpělivá, dokonce jsem počkala, až budu mít trochu víc. Ve starých dokladech jsem si tajně našla původní adresu a vyrazila na cestu. Autobus, metro a tramvaj nebyl problém, průšvih nastal až ve chvíli, když jsem na dané adrese nenašla dům, ve kterém jsme tehdy bydleli. Celá ta oblast vypadala úplně jinak než v mých vzpomínkách, místo činžáků tam stálo nějaké obchodní centrum. Nu, tady to zkrátím, byla jsem najednou bezradná a zoufalá, nevěděla jsem, co mám dělat. Někam jsem zalezla, odkud mě vyhrabali až v noci policajti, kteří pak zavolali mamince, aby si pro mě přijela. Ani nemám sílu psát, co mě pak čekalo doma, ale celá ta epizoda mě jen utvrdila v přesvědčení, že mi tehdy maminka neříkala pravdu.

Časem jsem si dokázala dát pět a pět dohromady. Uvědomila jsem si, že to celé bylo vlastně strašně jednoduché. Maminka se do Milana zamilovala, rozhodla se pro odchod od tatínka i se mnou. Milan byl šikovný a vlivný právník, a tak pro něj nebyl problém pomoct ji s rozvodem a celé to navléct tak, aby se se mnou tatínek nemohl vídat. Tohle prozření způsobilo další revoluci v mém životě, rozhodla jsem se, že tatínka prostě najdu. Za každou cenu. Už jsem byla chytřejší a věděla, že si to nesmím zase pokazit nějakým bláznivým útěkem. Téhle myšlence jsem přizpůsobila veškeré svoje konání, doma jsem začala dělat „poslušnou dceru,“ abych v mamince nevzbudila žádné podezření. Po základce jsem si vymohla, že se vyučím kadeřnicí. Tvrdila jsem, jak moc by mě zrovna tahle práce bavila, ale ve skutečnosti to nebyla tak docela pravda, jen jsem si myslela, že se tímhle způsobem budu moct snadno osamostatnit. Vedle toho jsem tajně rozjela pátrání po tatínkovi.

***

Objevila jsem ho v době boomu sociálních sítí. To už mi bylo bezmála sedmnáct, a já měla celou řadu tajných registrací všude možně. Tedy tajných tak, abych se neprozradila před maminkou a před Milanem. Taky jsem si zvykla po sobě pořádně „uklízet“ na našem domácím počítači a dokonce i na svém mobilu, který měl v té době ještě celkem jednoduchý internet.

„Žízalinka hledá tátu.“ Tuhle osudovou zprávu jsem poslala přes facebook jednomu člověku, který měl vedle asi deseti dalších registraci se jménem a příjmením mého tatínka. Nebyla jsem si jistá, veřejná data tam neměl skoro žádná a já mohla vidět jen jednu fotku z jeho mládí, na které si nebyl moc podobný. Žížalinko mi tatínek říkával jen tehdy, když mi chtěl udělat hodně velkou radost.

„Jak se Jukalce vaří v nové kuchyni?“ Odpověď přišla ještě týž den a já byla šťastná, jako už dlouho ne. Jukalka se totiž kdysi jmenovala moje nejoblíbenější panenka, pro kterou mi tatínek stavíval všechna ta maličká bydlení. Konečně jsem ho po létech hledání našla.

Napsal mi, že pár let po našem odchodu zbourali ten dům, kde jsme tehdy bydleli a on se odstěhoval jen o několik ulic dál. Chtěla jsem se za ním okamžitě vydat, ale on mi to rozmluvil. Přesvědčil mě, abych počkala, až mi bude osmnáct a nikdo ze mě nebude moct rozhodovat, co smím nebo nesmím. Napsali jsme si spoustu mailů, z mé strany samozřejmě v přísném utajení. Tatínek mi potvrdil to, co už jsem vlastně dávno věděla, že totiž od něj maminka se mnou odešla poté, co se dala dohromady s Milanem. Navíc se jim ho podařilo obrat o celkem slušnou sumu peněz, takže zezačátku vycházel jen stěží. Ale v žádném jeho mailu jsem neobjevila ani stín nějakého stěžování, jen smutek z toho, že mě na čas ztratil, jistotu, že se zas najdeme a obrovské štěstí, že se nám to podařilo. Též jsem se od tatínka dozvěděla, že se znovu oženil, disponuje jednou skvělou manželkou a dalšími dvěma neodolatelnými dcerami, tentokrát pro změnu dvojčaty. Možná jsem v tu chvíli byla trochu potvora, cítila jsem za něj zadostiučinění a říkala si, jak by mu to maminka mohla závidět.

Záhy poté, co jsme si s tatínkem začali psát, jsem si přesně nalajnovala svou budoucnost. Jakmile mi bude osmnáct, najdu si místo kadeřnice někde v Praze, abych mu byla nablízku. Zároveň se tam odstěhuji, i kdybych měla bydlet s několika dalšími lidmi v nějakém nuzném suterénním podnájmu. Prostě za každou cenu. Jenomže nakonec to všechno dopadlo úplně jinak.

***

Dva měsíce před mými osmnáctinami Milan zmizel. Počkal si, až bude s mým nevlastním bratrem doma sám a mojí mamince udělal úplně stejný podraz jako ona kdysi mému tatínkovi. Sebral svého syna a nechal jen vzkaz, že navždy odchází a že se postará o to, aby mu byl kluk přiřčen do péče. Nezapomněl přidat varování, aby se maminka o nic nepokoušela, jinak že snadno zařídí, aby to u soudu pořádně slízla za zanedbávání vlastního dítěte.

Maminka se úplně sesypala. Už nějaký čas předtím mi připadalo, že je nějaká nevrlá a že to mezi nimi neklape, ale moc jsem si toho nevšímala, protože mi to nedošlo celé. Jen jsem Milanovi v duchu přála: „Dobře ti tak, že je na tebe mrzutá, neobletuje tě u stolu a nechce ti dávat v posteli. To máš za trest, že jsi ji tehdy odlákal od mého tatínka.“ Jenomže teď se najednou ukázalo, že je maminka na dně nejen psychicky, ale i fyzicky, objevili jí nádor v pokročilém stádiu a následně potvrdili podezření na řadu metastáz.

Hned jsem o tom všem napsala tatínkovi a on mě tehdy ohromně překvapil. Odpověděl, že je mu to moc líto a že je připravený mamince pomoct, pokud to bude možné. Ale že nechá na mně, abych posoudila, jestli jí mám prozradit, že si spolu píšeme a tím pádem i nabídnout jeho pomoc.

Váhala jsem, nebyla jsem si jistá, jak by to přijala. Seděla jsem u její postele v nemocnici, držela ji za ruku a snad mimoděk zašeptala slovo „tatínek.“

„Ano, Renátko,“ obrátila na mě své smutné oči, „já vím, že jste v kontaktu, poznala jsem to na tobě. A taky jsem poznala, že ti v tom nemůžu a už ani nechci bránit. Teď mi teprve dochází, jakou jsem tehdy udělala obrovskou chybu a oba vás ranila.“ Dál už maminka mluvila jen ztěžka a přes závoj slz. „Víš, dceruško, vlastně je to tak správné, tohle je trest, který si zasloužím. Jestli chceš, tak se za ním rozjeď, na mně už nezáleží, stejně mi moc času nezbývá. A vyřiď mu, že se mu za všechno moc omlouvám. Vím, že je to strašně málo, ale víc toho už udělat nemůžu.“

Ten den jsem tátovi poprvé zavolala, už jsem se nemusela bát, že by to někdo mohl zjistit z výpisu hovorů a dělat mi coby neplnoleté osobě problémy. Náš hovor byl upřímný a krátký, vlastně jsem ho jen poprosila, aby přijel do Hradce, protože maminka umírá. Řekl mi, ať chvilku počkám, že se jen doma o něčem poradí a zavolá zpátky.

Ozval se ani ne za deset minut a řekl mi něco, co si budu pamatovat do konce svého života: „Žížalinko, vyřiď mamince, že jedu pro vás, a přivezu si vás obě sem, jakmile ji dovolí odejít z nemocnice. Mělo to být pro tebe překvapení, má skvělá manželka ti chtěla nabídnout bydlení v garsonce po jejích rodičích, až budeš mít těch osmnáct. Teď souhlasí, abyste se nastěhovaly hned obě a tvoje maminka tam mohla v klidu dožít poslední etapu svého života. A taky jí vyřiď, že už jsem jí všechno dávno odpustil.“

***

Maminka měla pohřeb měsíc po mých osmnáctinách. Když jsem ji viděla naposledy s tatínkem, drželi se ruce, tiše si něco povídali, usmívali se na sebe a zároveň se jim oběma leskly slzy v očích. Ve svém hlubokém smutku jsem nesmírně ráda, že jsem mohla být svědkem toho, jak se moji rodiče dokázali po létech usmířit a urovnat svůj dávný spor. A také děkuji druhé manželce svého tatínka za její velkorysost, s níž jim to umožnila.

Autor: Jan Pražák | pondělí 15.7.2019 14:15 | karma článku: 45.67 | přečteno: 10139x

Další články blogera

Jan Pražák

Šťastná v neštěstí

Víš, Maruško, už jsem si ani nemyslela, že dokážu bejt ještě někdy v životě šťastná. Toho smutnýho dne kdy, můj Vláďa spadnul ze skály, se mi úplně zhroutil život a já byla přesvědčená, že už se z toho nevzpamatuju.

23.8.2019 v 14:18 | Karma článku: 23.73 | Přečteno: 491 | Diskuse

Jan Pražák

Řidiči, nedělej ostudu svému cechu!

Borci za volanty vozidel MHD jsou mi sympatičtí. Bez ohledu na ucpané silnice a nepřízeň počasí převážejí dnem i nocí nás začasto nevrlé cestující. Tím víc mě zamrzí, když se setkám s černou ovcí z tohohle stádečka fajnových lidí.

20.8.2019 v 14:33 | Karma článku: 21.39 | Přečteno: 654 | Diskuse

Jan Pražák

Chlupatá generálka

Dřív jsem nebývala ta sebejistá a rozhodná, která musí mít za každých okolností všechno pod palcem. Nedokázala jsem se postarat, aby věci běžely jako na drátkách. Když jsem sem přišla, vypadala jsem jako vystrašený uzlíček nervů.

17.8.2019 v 20:33 | Karma článku: 27.46 | Přečteno: 621 | Diskuse

Jan Pražák

Že prej jako nemáme mít děti, abysme si nezaneřádili planetu

Nevím, jestli jsem tenhle hypermoderní trend dobře pochopil, možná to tak není. Ale jestli je to vážně pravda, tak je to pěkná blbost, kterou mohl vymyslet leda ňákej pomatenec. Nebo možná spíš banda pomatenců.

15.8.2019 v 14:33 | Karma článku: 32.66 | Přečteno: 926 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Pavel Hewlit

Už máte svého psychiatra?

Je nový trend mít ho. Dokonce je tak populární, že psychiatři hlásí nedostatek lidí ve svých řadách a radí Vám najít si takového lékaře co nejdřív, poněvadž zítra už může být pozdě.

24.8.2019 v 12:46 | Karma článku: 10.75 | Přečteno: 210 | Diskuse

Helena Vlachová

Milujete-li sex

Milujete-li sex, milujete své tělo, umíte mu dělat dobře a ono vás pak poslouchá. Prožívat slast, jež se rovná poloviční smrti, je velkým kořením života.

24.8.2019 v 11:10 | Karma článku: 20.05 | Přečteno: 609 | Diskuse

Beata Krusic

Zola a Dostojevskij v přímém přenosu

Až s podivem se mi občas jeví skutečnost, když téma, kterým se zaobírám v úrovni debaty, druhý den se mi zhmotní v podobě malého zážitku.

24.8.2019 v 0:16 | Karma článku: 9.36 | Přečteno: 246 | Diskuse

Karel Trčálek

Jsem fakt blb

„Jste fakt blb,“ napsal mi tuhle v diskuzi pod článkem pan Ráž. A já, díky bohu, spolu s mnohými jinými nemohu, než jen oficiálně souhlasit. Jsem fakt blb

23.8.2019 v 18:05 | Karma článku: 18.73 | Přečteno: 494 | Diskuse

Jan Pražák

Šťastná v neštěstí

Víš, Maruško, už jsem si ani nemyslela, že dokážu bejt ještě někdy v životě šťastná. Toho smutnýho dne kdy, můj Vláďa spadnul ze skály, se mi úplně zhroutil život a já byla přesvědčená, že už se z toho nevzpamatuju.

23.8.2019 v 14:18 | Karma článku: 23.73 | Přečteno: 491 | Diskuse
VIP
Počet článků 1563 Celková karma 28.13 Průměrná čtenost 1157


Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-).

Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.

Najdete na iDNES.cz