Táto, to přece nemůžeš mamince udělat!

7. 01. 2019 14:13:27
Celé to strastiplné období začalo na jaře před čtyřmi léty, když Blance diagnostikovali zhoubný nádor v pokročilém stádiu. Spokojený život celé rodiny se tehdy ze dne na den zhroutil a změnil v čekání na zázrak.

Zpočátku se Blanka se svým manželem Michalem snažila před jejich třináctiletou dcerou Jaruškou zlehčovat vážnost situace. Oba doufali v nemožné, věřili, že operace a následná léčba vrátí Blance zdraví. Jenomže právě chirurgický výkon potvrdil ty nejhorší obavy a prokázal přítomnost celé řady metastáz v Blančině čtyřicetiletém organizmu. Doktoři jí tehdy předpověděli maximálně půl roku života a rodičům nezbylo, než Jarušce povědět celou smutnou pravdu.

Blanka byla vždy pozitivní a sebevědomá žena, na kterou bylo ve všem spolehnutí. Jedinou její slabostí byla žárlivost. Nešlo však o žárlivost v pravém slova smyslu, že by kontrolovala Michala na každém kroku, projížděla mu mobil a v jakémkoli jeho kontaktu s jinými ženami viděla hned nevěru. Spíš na něj byla velmi silně upnutá, citově zcela závislá. V běžném životě to však nevadilo, Michal, ač společenský a ženami vyhledávaný typ, nikdy nezavdal své manželce žádný sebemenší důvod ke skutečnému žárlení. „Popovídám si a zasměju se rád s kýmkoli, ale partnerku mám jen jednu,“ bylo jeho životním mottem.

Tíže závěrečné fáze Blančiny nemoci se pochopitelně podepsala i na její psychice, upnula se na svého manžela ještě víc a vyžadovala jeho neustálou přítomnost. Michal dělal, co bylo v jeho silách a v posledním údobí jejího života se s ní snažil být doma čtyřiadvacet hodin denně. Jaruška byla samozřejmě u toho a celou situaci vnímala pohledem dívky na prahu puberty.

Několik dní před skonem musela být Blanka definitivně hospitalizována. Když u ní byl Michal s Jaruškou na poslední návštěvě před tím, než se Blančina mysl milosrdně zastřela, tak se to stalo. Michal držel svou ženu za ruku, ona k němu otočila vyhublou tvář a pravila: „Michale, viď, že mi zůstaneš navždy věrný. Prosím tě o to, je to mé poslední přání.“ Michal sevřel manželčinu ruku a pronesl jen tiché: „Ano, jistě, moje drahá.“ Jaruška všechno slyšela.

***

V prvním období po Blančině smrti nalezli Michal s Jaruškou nevětší oporu v Blančině mamince. Žila už léta sama a bydlela nedaleko na kraji malého města. Ač sama zdrcená ztrátou dcery, byla to právě ona, kdo dokázal na čas převzít otěže jejich domácnosti. Zasvětila osamělého otce s dcerou nejen do tajů žehlení košil a přípravy svíčkové. Postarala se o přítomnost ženského prvku v rodině v období Jaruščina dospívání. Dokázala něco, co umí málokterá tchýně, pomáhala nevtíravým způsobem a nesnažila se rozhodovat o věcech, o nichž vycítila, že jí nepřísluší.

Michal léčil svůj žal nad ztrátou manželky tak, jak to někteří muži dělají. Upnul se na práci. Ve firmě přijal nabízené místo šéfa oddělení a jeho životní režim se ustálil v nových kolejích: Ráno společná snídaně s dcerou, pár slov o všem možném a drobný boj o koupelnu. Práce, práce, práce, oběd, práce, práce, práce. Pak honem domů obstarat domácnost, věnovat se dceři a jejím školním úkolům. Večery trávil s dcerou, někdy si povídali, hráli nějakou hru, jindy se každý zabavil po svém. To se pak většinou na dálku připojil do práce a ještě chvíli dělal. Víkendy opanovaly výlety v zimě na lyžích, v létě na kolech. Jak běžely měsíce a roky, Jaruška prolétla pubertou zrychleným tempem, poněkud předčasně dospěla a pomocné ruky tchýně bylo zapotřebí čím dál, tím míň. Jaruščina prarodička se postupně vrátila do role babičky, která je sice vždy vítána s otevřenou náručí, ale už není zapřažena do rodinných otěží.

***

Krize společného života otce s dcerou začala loni na podzim, nedlouho poté, co byla do Michalova oddělení přijata Věra. Pětačtyřicetiletá žena stejně stará jako on, která si v minulosti prošla nekonečně dlouhým obdobím domácího násilí. Pak konečně podala na svého tyrana žalobu, rozvedla se a poté odstěhovala do stejného města, kde bydlí Michal s dcerou Jaruškou.

Na sklonku léta v době dovolených byla firma poloprázdná, v oddělení zbyl jen Michal s Věrou a ti dva spolu začali chodit na oběd. Slovo dalo slovo, Věra svým ženským smyslem vycítila Michalovu vnímavou povahu a jednoho dne se mu svěřila se vším, čím si v životě prošla. Agenda firmy v těch dnech běžela na třetinový plyn, jejich společný oběd se protáhl a Michal po vyslechnutí Věřina životného příběhu najednou zjihl a nevěděl, co jí má na to říct. A tak ho nenapadlo nic jiného, než jí oplatit stejnou mincí a povyprávět o sobě.

V následujících týdnech a měsících si Michal po létech postupně uvědomil, že v životě mužů existují ženy. Nejen ženy dcery, které je třeba vychovat a postarat se o ně, nejen ženy tchýně, které s výchovou a staráním se pomáhají, ale i ženy potenciální partnerky, které by mohly žít po boku svých mužů. Podobně i Věra začala docházet k přesvědčení, že v životě žen neexistují jen muži, kteří jim ztrpčují životy permanentní hrubostí a násilím, ale i muži s citlivou duší a milým úsměvem, pro které stojí zato žít.

Jenomže na malém městě si lidé vidí do talíře víc než kde jinde, a tak se jednoho prosincového večera Michal dočkal otázky od své dcery: „Táto, brácha mojí spolužačky ze zdrávky dělá číšníka ve vinárně U lípy. Prý tě několikrát viděl, jak jsi tam po práci zašel s nějakou cizí ženskou. Dělali jste na sebe zamilované oči, něco jste si špitali a tys ji dokonce držel za ruku. Řekni mi, je to pravda? Doufám, že není, něco jsi přece mámě před smrtí slíbil.“

A bylo to tady. Michalovi se najednou před očima vynořily léty zasuté tíživé scény posledního období života jeho zesnulé manželky. Znovu před sebou viděl její utrpení, znovu slyšel její prosbu o věrnost až za hrob a své ujištění, že ji vyslyší. Mlčel, hledal odpověď, cítil vnitřní boj. Pak řekl, aby dceru uklidnil: „Ano, Jaruško, byli jsme tam. Ale neboj se, nic to neznamená. Nic k té ženě necítím a už tam s ní nepůjdu.“ Dcera mu jeho slova uvěřila, i když on jimi vyřkl něco úplně jiného, než chtěl vlastně doopravdy říct.

Následující den byla sobota, Jaruška se vypravila za spolužačkami ze zdrávky a Michal měl soukromý rozhovor se svou tchýní. I ona věděla o Věře, a tak stačilo pár náznaků a řeč se stočila jejím směrem. Tchýně uvařila Michalovi čaj, sedla se proti němu do křesla a spustila: „Víš, Michale, jsem sice Blančina máma a vím, cos jí před smrtí řekl. Ale to už je dávno, teď jsem především Jaruščina babička a ty jsi jako můj syn. Jsem už stará, nebudu tady s vámi věčně a život mě lecčemu přiučil. Co vy dva nejvíc potřebujete, je kompletní rodina. Ty ženu a Jaruška maminku. Jestli k té paní Věře opravdu něco cítíš, musíš se rozhodnout sám. Já stará bába pomohu, co mohu, pokusím se promluvit s Jaruškou. Ale nejsem všemocná, co nemohu, musím nechat pánubohu.

Michal je typ muže „co na srdci, to na dlani,“ a tak hned v pondělí Věře všechno vyklopil. Řekl jí o svém slibu, o rozhovoru s dcerou a s tchýní. A tím jí vlastně vyznal lásku. Jinými slovy jí pověděl to, v co ona už dlouho doufala, že o ni opravdu stojí. Ale nemůže ji mít. Možná nikdy, možná prozatím. Každopádně od toho dne ti dva spolu do vinárny U lípy už nechodí a ani nikde jinde si zamilovaně nehledí do očí.

***

Teď je leden, s novým rokem by se měl plně rozvinout nový vztah Michala a Věry. Byl by to krásný happyend našeho příběhu, ale bohužel tomu tak není. Všechno zůstává otevřené a zbývá řada otázek k zodpovězení.

Bylo od Blanky sobecké, že si ve svém utrpení před smrtí na Michalovi vyprosila slib věrnosti na vždy?

Udělal Michal chybu, že tehdy své umírající manželce tento slib dal a mohl by mu někdo vyčítat, pokud by ho teď porušil?

Dokáže babička přimět svou vnučku k tomu, aby přestala lpět na minulosti a uvědomila si, že úplná rodina je pro všechny nejdůležitější?

Bude mít Michal dost síly na to, aby rozvinul svůj vztah s Věrou, i pokud jeho dcera nezmění názor?

Jak dlouho bude Věra schopná čekat, kdy a zda vůbec si Michal tohle všechno vyřeší?

Nezbývá, než abychom drželi aktérům našeho příběhu palce a přáli jim, aby u odpovědí na tyto otázky zvítězil zdravý rozum. Zdravý rozum, který jako jediný dokáže otevřít cestu naplnění jejich citů, tužeb a nadějí. Jestliže existují věci mezi nebem a zemí, věřím, že by jim duše Blanky poslala odtamtud shora své požehnání.

Autor: Jan Pražák | pondělí 7.1.2019 14:13 | karma článku: 31.20 | přečteno: 1667x

Další články blogera

Jan Pražák

Bez podprsenky, ve vytahaným triku a v teplákách

„Honzo, tobě to můžu říct, ty se mi nebudeš smát.“ Pravila Maruška, když jsem se jí včera zeptal, proč se nad kafem a větrníkem tak hezky nakrucuje a natřásá hrudníkem. Tiše jsem přikývnul a čekal, co z ní vypadne.

17.1.2019 v 14:05 | Karma článku: 39.22 | Přečteno: 5647 | Diskuse

Jan Pražák

Pořádně se vysprchuj, ať mi v posteli hezky voníš

Říkává Eva svým zákazníkům. Ještě předtím je však ve své suterénní garsonce s hranou účastí vyzpovídá. Pár otázkami z nich dostane, jestli jsou ženatí, jak často střídají holky z erotických podniků a jestli mají hluboko do kapsy.

14.1.2019 v 14:21 | Karma článku: 27.38 | Přečteno: 2010 | Diskuse

Jan Pražák

Máme se bát Huawei?

Též mám doma Huawei. Je to taková chytrá krabička, co do ní vede pár drátů a ona se postará, abych měl internetovej signál po celým baráku. Když se začalo říkat, jak je Huawei nebezpečnej, tak jsem z toho začal bejt celej hujavej.

12.1.2019 v 14:42 | Karma článku: 30.34 | Přečteno: 742 | Diskuse

Jan Pražák

Jak jsem si vydělal na pivo vlastním tělem

Uprostřed devadesátých let minulého století jsme s kolegy odjeli na týdenní školení do malé vesničky na dolním toku řeky Sázavy, kousek od Čerčan. Do odpoledne jsme vstřebávali vědomosti, poté v podvečer vyrazili za zábavou.

9.1.2019 v 21:06 | Karma článku: 24.14 | Přečteno: 769 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Tadeáš Firla

Co znamená, přijímat bez podmínek?

Je to úžasné, jak Kristus přitahuje lidí "pochybné" pověsti a církev je nedokáže často přijmout, někdy dokonce odpuzuje, nebo odsuzuje, nedokáže naslouchat. Co s tím? Nemám žádný návod, jen reflexi na toho, kdo hledá.

19.1.2019 v 14:04 | Karma článku: 7.12 | Přečteno: 227 |

Jaroslav Kvapil

Proč se mluví jen o Janu Palachovi?

Do titulku jsem si půjčil otázku z blogu jiného autora, ač si myslím, že slůvko „jen“ do ní nepatří. Ten dotaz mi totiž připadá velmi naivní, ale možná je naopak prohnaný, neboť otevírá prostor k různým demagogickým spekulacím.

19.1.2019 v 13:24 | Karma článku: 10.46 | Přečteno: 370 | Diskuse

Michal Pohanka

Zhubnu a konečně si koupím erotické trenky

V poslední době mě zaujaly poutavé články o exotických problémech paní Kateriny Kaltsogianni. Pokusil jsem se vcítit do její bolestivé situace a svým vyprávěním snad pomohu zmírnit trýzeň všem podobně postiženým.

19.1.2019 v 11:00 | Karma článku: 17.69 | Přečteno: 518 | Diskuse

Libuše Palková

Jsou všichni věřící ušlechtilí?

Chvíli poté co média informovala o muži, který se pokusil upálit, objevil se zde blog jehož autor má hned jasno: Byl to dlužník či duchem slabší soudruh najatý komunisty, kteří ho k tomu přiměli ve snaze dostat se opět k moci.

19.1.2019 v 9:29 | Karma článku: 10.85 | Přečteno: 478 | Diskuse

Ladislav Jílek

Bacha na cizince

Myslím, že se s tím většina z nás setkala: zmýlili jsme se v národnosti či jazykových znalostech člověka, se kterým jsme se setkali, a mnohdy z toho byly trapasy.

19.1.2019 v 9:08 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 408 | Diskuse
VIP
Počet článků 1486 Celková karma 31.12 Průměrná čtenost 1122


Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-).

Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.

Najdete na iDNES.cz