Nevadí, že je blbej, hlavně, když je mladej

„Jíťo, tak si představ, že mě z tý práce nakonec vyhodili.“ Irena si povzdechla. Rezignovaně si šoupla do kafe ještě jednu kostku cukru navíc a upřela své kulaté hnědé oči na sousedku.

„Nic si z toho nedělej,“ opáčila žena s úzkým obličejem, orámovaným dlouhým vlasy, černými jako uhel. „Už půl roku přesluhuješ, tak co bys od nich mohla čekat. A vůbec, tady jsem ti přinesla štrůdl, tak si kousek dáme na spravení nálady.“

„Čekat jsem to mohla, ale štve mě to.“ Hnědoočka se razantně zakousla do štrůdlu, až odletělo pár drobků a přistálo na čistém ubruse. „Na administrativě je nás pět i s týmařkou a z vedení přišel příkaz snížit stav o jedno tělo. Všichni jsme si mysleli, že půjde ten mladej, kterýho týmařka přijmula loni na jaře a kterej je tam akorát do počtu. Nic se není ochotnej naučit, na všechno kašle a kluci z provozu na něj pořád nadávaj. Už jsme kvůli němu měli párkrát malér s placením faktur.“

„Jó, vzpomínám,“ uhlovláska začala bezmyšlenkovitě sbírat drobky z Irenina ubrusu, „jak jsi mi tehdá říkala, že jeho matka má snad něco s ředitelem a on ho doporučil tvý týmařce...“

„To jsou jen takový řeči,“ skočila jí do věty hnědoočka. „Má, nemá, to nikdo pořádně neví. Hlavní je, že ve firmě se teď razí trend mladýho kolektivu. Že to je moderní, že už jsou na průměru těsně nad čtyřicet let a chtěj to dostat pod tuhle hranici. Jenomže víš co, kdyby odešel ten mladej, tak se to na práci ani nepozná, ale takhle to odnesou holky. Už tak jsou přetížený a teď jim přibyde moje agenda.“

„A už je fakt jistý, že půjdeš zrovna ty?“ Uhlovláska odkrojila ze štrůdlu další dva kousky.

„Jo, jistý. Včera jsem byla s týmařkou u šéfa. Ten se nechal slyšet, jakože se snižujou stavy, já jsem nejstarší, tak musím skončit. To, že mi ani jeden z nich nepoděkoval za těch deset let práce pro firmu, mě vůbec nepřekvapilo, ale představ si, oni se mi ani nedokázali podívat do očí.“ Hnědoočka se hlučně vysmrkala, pak mávla rukou. Zvedla se ze židle, vytáhla z kredence láhev rumu do vánočního cukroví a nalila dva panáky do malovanejch porcelánovejch štamprlí.

Holky si přiťukly. „Jakože seš nejstarší, tak musíš skončit, to ti vážně řeknul? Ale to je přece protiprávní, jasná diskriminace. Něco takovýho si nemůžeš nechat líbit!“ Zakroutila uhlovláska hlavou a zlověstně blýskla očima.

„Ale moje milá, kde si myslíš, že žiješ?“ Hnědoočka se teď zatvářila maminkovsky, jakoby mluvila k malému děcku. „Odkdy se v tomhle státě může dovolat práva takovej obyčejnej člověk, jako jsi ty nebo já? Mluvila jsem o tom se synem, on dělá do HR a prošel už několika firmama. Prej je to všude stejný. Starý zkušený praktiky vyhazujou a nabíraj mladý, aby s nima mohli líp vorat.“

„A co teda budeš dělat?“ Zeptala se starostlivě uhlovlasá a jen tam mimoděk naložila na talířky poslední dva kousky štrůdlu.

„No, víš,“ teď to vypadalo, jakoby naopak utěšovala Irena Jíťu. „To bude dobrý, jen mi pár dní potrvá, než se přes to dokážu přenýst. Aspoň budu mít víc času na to svoje amatérský malování. A hlavně se budu moct pořádně věnovat synovi se snachou. Budou rádi a ten jejich půlroční Péťa je takový moje potěšení.“

„Ježíšmarjá, to je hodin,“ vyskočila najednou uhlovláska ze židle. „Za chvíli bude poledne a já slíbila těm svejm žroutům řízky k nedělnímu obědu. Tak se drž a dík za to kafe s rumem. Jo a promiň, že jsem spořádala půlku toho štrůdlu, kterej jsem přinesla pro tebe.