Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Rózka vypráví - dáma a uličník

4. 09. 2018 21:18:39
Jmenuji se Rózka a se svým zrzavým kočičím bráškou Santíkem jsme si před dvěma léty pořídili nové bydlení, vybavené celkem vycvičeným dvounohým personálem.

Tehdy jsme zjistili, že předchozí majitelka nemovitosti tříbarevná Linda se na sklonku svého života hojně věnovala literární tvorbě. A tak jsme už od začátku tušili, že bychom na ni měli nějakým způsobem navázat. S větším či menším zdarem jsme tak na střídačku učinili několik kotěcích pokusů, ale stále to jaksi nebylo ono, byli jsme příliš nezralí. Teď už je mi však skoro dva a půl roku, jsem dospělá, a tak jsem se rozhodla pustit do čehosi souvislejšího. Je mi jasné, že Lindiných kvalit asi nikdy nedosáhnu, a tak ke mně buďte shovívaví, prosím.

Leč dosti nudného úvodu, dnes vám pomňoukám o našem raném kotětství, když jsme ještě bydleli u paní Renáty. První, nač si vůbec pamatuji, jsou dva nejasné zrzavé stíny a velký měkký hřejivý polštář plný mléka. Muselo to být v době, kdy se mi poprvé otevřely oči, ale já ještě nevěděla, oč jde. Jenom jsem cítila, jak z toho polštáře vyzařuje klid a bezpečí a z těch dvou šmouh pocit sounáležitosti. Teprve později jsem pochopila, že jde o maminku a mé dva brášky. Neuměli jsme vůbec nic jiného, než sát její mléko, nechat se zahřívat jejím tělem a omývat drsným jazykem. A pochopitelně spát, to nejvíc.

Jakmile jsem maličko povyrostla a začala si uvědomovat svoje okolí, zjistila jsem, že nás u paní Renáty žije patnáct. Nejdřív jsme byli s maminkou a s brášky v oddělené místnosti a nikdo k nám nemohl. Ale jakmile jsem se dostala mezi ostatní, začala jsem si hledat své místo na slunci. Dvojnožci pro to mají takové divné slovo, říkají tomu socializovat se. Věřte mi, že to nebylo vůbec jednoduché. Dokážete si představit ten téměř nesplnitelný úkol, když jsem jako malé kotě potřebovala ukázat všem ostatním, jaká jsem nejkrásnější a nejdůležitější?

Představte si, že si takhle pyšně vykračujete na svých ještě ne úplně jistých nohou na vršku skřínky jako na předváděcím molu, aby vás mohli všichni pěkně obdivovat. Dáváte si záležet na každém pohybu a najednou se odkudsi vynoří nějaký bratranec, půlroční výrostek, skočí na vás a chce vás shodit dolů. To pak rázem zapomenete na všechnu parádu a snažíte se mu jednu ubalit za trest, že vám zkazil vystoupení. Jenomže on je starší a silnější, přepere vás a vám nezbyde, než s prskáním a neladným máváním ocásku otráveně utéct k mamince.

Jednoho dne, to už jsem chodila ven na zahradu, jsem se producírovala na travnatém plácku, aby i sluníčko mohlo obdivovat mou hebkou srst. Koutkem oka jsem zahlédla zrzavou čáru, jak se přehnala okolo mě, rychlostí blesku vyjela na strom a zmizela někde v listí na tenké větvi. Byl to brácha Santík, takový rošťák a uličník, vůbec nedbal mé parády a pronásledoval motýla. Jenomže větvička se pod ním zhoupla do prostoru, on najednou nemohl zpátky a jak byl vysoko, bál se skočit rovnou na zem. A rozvřískal se strachy. Napřed mě napadlo, že ho v tom nechám za trest pěkně vykoupat, když si mě prve vůbec neráčil všimnout.

Jenomže pak mi to nedalo, vběhla jsem do domu za paní Renátou, vyšplhala jí po kalhotách až do klína a donutila ji, aby se šla podívat ven. Rozesmála se, utrousila něco o neposedných mrňavých kocourech a Santíka sundala. Musím mňouknout, že tehdy i on utekl s máváním ocásku k mamince úplně stejně jako já, když mě prve přepral ten protivný bratranec. Přiznám se, že tehdy jsem si poprvé uvědomila, že být za dámu a krasavici je sice příjemné, ale pomoct druhému v nouzi je důležitější.

Dvakrát se u nás objevili nějací cizí dvounožci. Poprvé jsme se Santíkem zrovna spali u maminky v pelíšku, oni se na nás podívali, něco si špitali a cosi si domlouvali s paní Renátou. Chtěli nás dokonce pohladit, ale ona jim to nedovolila, prý, že ještě nejsme očkovaní. Když přišli podruhé, došlo nám, že nás chtějí unést od maminky, od paní Renáty a od všech našich kočičích kamarádů. To už jim paní Renáta dovolila, aby nás hladili a klidně i vzali do rukou, ale my se jich tuze báli a radši jsme utekli. Nebylo nám to však nic platné, za pár dní nás paní Renáta zavřela do tašek, ze kterých jsme nemohli ven, se svým dvounožcem nás naložila do té smradlavé věci, které říkají auto a odvezla nás pryč z našeho domova. Tehdy jsme byli celí vyplašení a vůbec netušili, že se stěhujeme do domečku, který bude patřit jen nám dvěma.

Autor: Jan Pražák | úterý 4.9.2018 21:18 | karma článku: 22.70 | přečteno: 506x


Další články blogera

Jan Pražák

Jak se baví dámy v nejlepších létech

Úplně obyčejná hospoda v centru dvacetitisícového města. Pondělní večer, vcházíme s manželkou dovnitř. U baru sedí pár štamgastů, jeden stůl má cedulku „reserved,“ u dalšího se baví skupinka hostů.

18.9.2018 v 20:23 | Karma článku: 30.49 | Přečteno: 1711 | Diskuse

Jan Pražák

Rózka vypráví - praštění dvounožci

„Nejsou ti naši noví dvojnožci tak trochu na hlavu?“ Zeptal se mě poněkud znechuceně Santík hned po nastěhování do našeho nového domova. A prudce zahrabal v bedýnce, až se stelivo rozlétlo po celé koupelně.

16.9.2018 v 17:43 | Karma článku: 19.81 | Přečteno: 334 | Diskuse

Jan Pražák

Dokud se neusmíříš se svým soupeřem, tak s tebou nebudu spát

Tato ukázka ženské rafinovanosti je hlavní myšlenkou antické komedie Lysistrate od řeckého dramatika Aristofana. V ní se dohodly manželky znesvářených mužů, že jim budou odpírat sex, dokud spolu nepřestanou válčit.

7.9.2018 v 21:33 | Karma článku: 14.80 | Přečteno: 762 | Diskuse

Jan Pražák

Jak postarší manžel civěl žebračce do výstřihu

Pizzerie na předměstí kousek od nádraží byla onoho brzkého letního odpoledne poloprázdná. U jednoho stolku se hihňaly dvě sotva dospělé dívky nad sklenicemi aperolu, u dalšího obědval párek postarších manželů. A pak přišel on.

6.9.2018 v 13:39 | Karma článku: 32.86 | Přečteno: 1621 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Radka Kielbergerová

Nedělejte z nás pitomce a řekněte, kolik jim je. Zasloužíme pravdu a fér hru!

V případě přijetí sirotků je, zdá se, největším problémem, že se nám neříká pravda. A přitom, my jsme dávno zvyklí se v pravdách pohybovat a taky pravdu říkat. Lže se nám o věku "dětí". Mlží se, nám se tohle nelíbí, nejsme pitomci

19.9.2018 v 14:38 | Karma článku: 6.41 | Přečteno: 117 | Diskuse

Antonín Mareš

Historie vývoje Českého národa za posledních 100 let.

Náš národ procházel velkými dějinnými zvraty od obnovení své samostatnosti v roce 1918 až po dnešek. V roce 1918 vzniká naše Československá republika. K tomu dochází po 300 letech,

19.9.2018 v 14:33 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 23 | Diskuse

Jana Slaninová

Ze života tvora asistenčního

Za svůj pracovní život, jsem prošla několika profesemi. Ale ta, která se mi zažrala pod kůži a nevydrhnu ji ani rejžákem a louhem, je profese asistentky nebo žargonem státní správy řečeno sekretářky. Jsem prostě tvor asistenční.

19.9.2018 v 13:22 | Karma článku: 12.71 | Přečteno: 288 | Diskuse

Jan Hnízdil

S LEO Expressem poprvé a naposledy

Chtěl bych se s Vámi podělit o svoji nedávnou bídnou zkušenost s cestováním se společností Leo Express.

19.9.2018 v 12:13 | Karma článku: 26.13 | Přečteno: 1535 | Diskuse

Jan Klar

Spisovatelka s moc hezkými ňadry

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

19.9.2018 v 12:06 | Karma článku: 13.33 | Přečteno: 660 | Diskuse
VIP
Počet článků 1430 Celková karma 27.22 Průměrná čtenost 1085


Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-).

Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.





Najdete na iDNES.cz