Rózka vypráví - dáma a uličník

4. 09. 2018 21:18:39
Jmenuji se Rózka a se svým zrzavým kočičím bráškou Santíkem jsme si před dvěma léty pořídili nové bydlení, vybavené celkem vycvičeným dvounohým personálem.

Tehdy jsme zjistili, že předchozí majitelka nemovitosti tříbarevná Linda se na sklonku svého života hojně věnovala literární tvorbě. A tak jsme už od začátku tušili, že bychom na ni měli nějakým způsobem navázat. S větším či menším zdarem jsme tak na střídačku učinili několik kotěcích pokusů, ale stále to jaksi nebylo ono, byli jsme příliš nezralí. Teď už je mi však skoro dva a půl roku, jsem dospělá, a tak jsem se rozhodla pustit do čehosi souvislejšího. Je mi jasné, že Lindiných kvalit asi nikdy nedosáhnu, a tak ke mně buďte shovívaví, prosím.

Leč dosti nudného úvodu, dnes vám pomňoukám o našem raném kotětství, když jsme ještě bydleli u paní Renáty. První, nač si vůbec pamatuji, jsou dva nejasné zrzavé stíny a velký měkký hřejivý polštář plný mléka. Muselo to být v době, kdy se mi poprvé otevřely oči, ale já ještě nevěděla, oč jde. Jenom jsem cítila, jak z toho polštáře vyzařuje klid a bezpečí a z těch dvou šmouh pocit sounáležitosti. Teprve později jsem pochopila, že jde o maminku a mé dva brášky. Neuměli jsme vůbec nic jiného, než sát její mléko, nechat se zahřívat jejím tělem a omývat drsným jazykem. A pochopitelně spát, to nejvíc.

Jakmile jsem maličko povyrostla a začala si uvědomovat svoje okolí, zjistila jsem, že nás u paní Renáty žije patnáct. Nejdřív jsme byli s maminkou a s brášky v oddělené místnosti a nikdo k nám nemohl. Ale jakmile jsem se dostala mezi ostatní, začala jsem si hledat své místo na slunci. Dvojnožci pro to mají takové divné slovo, říkají tomu socializovat se. Věřte mi, že to nebylo vůbec jednoduché. Dokážete si představit ten téměř nesplnitelný úkol, když jsem jako malé kotě potřebovala ukázat všem ostatním, jaká jsem nejkrásnější a nejdůležitější?

Představte si, že si takhle pyšně vykračujete na svých ještě ne úplně jistých nohou na vršku skřínky jako na předváděcím molu, aby vás mohli všichni pěkně obdivovat. Dáváte si záležet na každém pohybu a najednou se odkudsi vynoří nějaký bratranec, půlroční výrostek, skočí na vás a chce vás shodit dolů. To pak rázem zapomenete na všechnu parádu a snažíte se mu jednu ubalit za trest, že vám zkazil vystoupení. Jenomže on je starší a silnější, přepere vás a vám nezbyde, než s prskáním a neladným máváním ocásku otráveně utéct k mamince.

Jednoho dne, to už jsem chodila ven na zahradu, jsem se producírovala na travnatém plácku, aby i sluníčko mohlo obdivovat mou hebkou srst. Koutkem oka jsem zahlédla zrzavou čáru, jak se přehnala okolo mě, rychlostí blesku vyjela na strom a zmizela někde v listí na tenké větvi. Byl to brácha Santík, takový rošťák a uličník, vůbec nedbal mé parády a pronásledoval motýla. Jenomže větvička se pod ním zhoupla do prostoru, on najednou nemohl zpátky a jak byl vysoko, bál se skočit rovnou na zem. A rozvřískal se strachy. Napřed mě napadlo, že ho v tom nechám za trest pěkně vykoupat, když si mě prve vůbec neráčil všimnout.

Jenomže pak mi to nedalo, vběhla jsem do domu za paní Renátou, vyšplhala jí po kalhotách až do klína a donutila ji, aby se šla podívat ven. Rozesmála se, utrousila něco o neposedných mrňavých kocourech a Santíka sundala. Musím mňouknout, že tehdy i on utekl s máváním ocásku k mamince úplně stejně jako já, když mě prve přepral ten protivný bratranec. Přiznám se, že tehdy jsem si poprvé uvědomila, že být za dámu a krasavici je sice příjemné, ale pomoct druhému v nouzi je důležitější.

Dvakrát se u nás objevili nějací cizí dvounožci. Poprvé jsme se Santíkem zrovna spali u maminky v pelíšku, oni se na nás podívali, něco si špitali a cosi si domlouvali s paní Renátou. Chtěli nás dokonce pohladit, ale ona jim to nedovolila, prý, že ještě nejsme očkovaní. Když přišli podruhé, došlo nám, že nás chtějí unést od maminky, od paní Renáty a od všech našich kočičích kamarádů. To už jim paní Renáta dovolila, aby nás hladili a klidně i vzali do rukou, ale my se jich tuze báli a radši jsme utekli. Nebylo nám to však nic platné, za pár dní nás paní Renáta zavřela do tašek, ze kterých jsme nemohli ven, se svým dvounožcem nás naložila do té smradlavé věci, které říkají auto a odvezla nás pryč z našeho domova. Tehdy jsme byli celí vyplašení a vůbec netušili, že se stěhujeme do domečku, který bude patřit jen nám dvěma.

Autor: Jan Pražák | úterý 4.9.2018 21:18 | karma článku: 24.93 | přečteno: 575x

Další články blogera

Jan Pražák

Dneska ti nedám, mohla bych tě nakazit

„Probiň, Honzo, dneska ti ty buchty nedáb. Ani s tebou nikab nepůjdu, bohla bych tě nakazit. Ležíb doma s virózou.“ Odmítla huhlavě předminulý týden Maruška pozvání na kafe, na něž mi slíbila přinést pár svých skvělých buchet.

19.2.2019 v 14:26 | Karma článku: 23.83 | Přečteno: 1007 | Diskuse

Jan Pražák

Chlapská záležitost

Skoro celý svůj život jsem hlídal jeden tovární areál, ve kterém lidé vyráběli nějaké stroje. Mým působištěm byl dvůr mezi budovami, oddělený plotem od okolního světa.

16.2.2019 v 19:12 | Karma článku: 31.57 | Přečteno: 891 | Diskuse

Jan Pražák

Pražskej vošklivák

Pamatujete se na něj? Míval jsem ho rád. Takovej ten echt pravej pražskej vošklivák se vyskytoval na Václaváku a mohli jste se tam s ním setkat hnedka na několika místech najednou.

14.2.2019 v 14:09 | Karma článku: 29.81 | Přečteno: 824 | Diskuse

Jan Pražák

Mohu vás požádat o ruku, má krásná dámo?

„Mohu vás požádat o ruku, má krásná dámo?“ Touto starosvětskou větou se Michal ucházel o Mirku. O ženu, kterou miloval a o kterou poté po roce a půl manželství přišel vinou vážné komplikace při domácím porodu.

12.2.2019 v 14:04 | Karma článku: 27.52 | Přečteno: 1073 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Martina Studzinská

Lidi, mluvme spolu

Znáte to. Máte fajn kamaráda a jednoho dne to přijde jako blesk z čistého nebe. Zabrousíte na ožehavé téma. Nejčastěji v tom bývá politika. Nebo globální oteplování či migranti.A je tady společné tabu.

22.2.2019 v 15:27 | Karma článku: 7.75 | Přečteno: 216 | Diskuse

David Dvořák

Česká pošta – sice nedoručujeme, zato zdražujeme ...

Management ČP bez náhrady propustit se zákazem práce ve státních firmách, řadové pracovníky losem rozdělit mezi fungující konkurenci.

22.2.2019 v 13:45 | Karma článku: 37.28 | Přečteno: 1169 | Diskuse

Pavel Hruban

Hráli jsme vám a vy jste netancovali

"Hráli jsme vám a vy jste netancovali, naříkali jsme a vy jste nelomili rukama." Takto charakterizuje Kristus chování svých posluchačů. Nechováme se stejně? Jeho slova jsou varováním i pro nás.

22.2.2019 v 12:12 | Karma článku: 9.05 | Přečteno: 352 | Diskuse

Libuše Palková

Biafra a my

Nevím kolik z vás tuší kde je Biafra a co to vlastně je. Stručně řečeno, Republika Biafra byl státní útvar existující v letech 1967 -1970 na jihovýchodě Nigérie potlačený federálními jednotkami. A jaké to má spojení s námi Čechy?

22.2.2019 v 11:02 | Karma článku: 13.96 | Přečteno: 729 |

Bohumila Truhlářová

Za nabídku pomoci obětem sexuálního zneužití duchovními vyhazov z práce

Muž byl vyhozen z funkce církevního soudce – a jeho provinění je vskutku do nebe volající: chtěl pomáhat obětem sexuálního zneužití duchovními.

22.2.2019 v 10:45 | Karma článku: 15.29 | Přečteno: 343 | Diskuse
VIP
Počet článků 1499 Celková karma 30.86 Průměrná čtenost 1127


Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-).

Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.

Najdete na iDNES.cz