Pátek 13. dubna krátce po šesté hodině ranní, silnice číslo 611, světelná křižovatka u skladových hal u obce Jirny. Řidič autobusu směrem na Prahu je donucen k prudkému brzdění poté, co mu zkříží cestu osobák odbočující vlevo.
Na semaforech svítí zelená pro průjezd po Poděbradské. Autobusák zatroubí a zakleje, sedící cestující se chytají opěradel před sebou, stojící se přesýpají jako kaštany (jak se ostatně říká ve slangu řidičů MHD). K dopravní nehodě nedojde jen díky duchapřítomnosti řidiče autobusu.
Pár kilometrů dál směrem ku Praze na rovném úseku silnice se řidič dalšího osobáku pouští do riskantního manévru a předjíždí autobus. Protijedoucí vozidla i autobus prudce brzdí, opět se přesýpají kaštany, je to takříkajíc i fous.
Po chvíli autobus přijíždí na okraj Prahy, kde zastaví na křižovatce na červené. Auto, které tak riskantně předjíždělo, stojí asi o tři vozidla před autobusem.
„Stálo mu to za těch pár vteřin?“ Zeptá se trefně filozoficky řidič autobusu.
A tak mě napadá, co je vlastně důležitější? Pár ušetřených vteřin nebo celý život? Vždyť zejména u toho předjíždění, které se odehrálo ve velké rychlosti, mohlo dojít k bouračce s vážnými, ne-li smrtelnými následky.
Co se vlastně za těch pár vteřin dá stihnout? Leda ta vystoupit z auta. Nebo si zapálit cigaretu. Případně ujít deset metrů. Tentokrát stálo na straně všech zúčastněných štěstí (žeby pátek třináctého?) a k žádné nehodě nedošlo. Avšak pokaždé tomu tak zdaleka není, stačí nahlédnout do statistik dopravních nehod, z nichž by se spousta nemusela stát, kdyby jejich viníci jezdili normálně.
Kdyby se nesnažili sobecky ušetřit pár nicotných vteřin na úkor ostatních, kteří za nic nemohou. Na úkor svých spolucestujících a dalších účastníků silničního provozu, které svou nebezpečnou jízdou prostě sejmou. A klidně jim zničí celý život.
