Ty dva jsem potkával ráno cestou na autobus. Petr obvykle jezdil pozdějším spojem než já, a tak v tu chvíli venčíval svoji Betynku. Bez ohledu na to, zda bylo mínus patnáct, zda lilo jako z konve nebo zda ráno jiskřilo sluncem.
Tu fenku francouzského buldočka jsem poprvé uviděl asi před jedenácti léty. Tehdy se nastěhovala ob dvě zahrady do našeho sousedství a chodila se přes plot kamarádit s naší tříbarevnou kočkou Lindou. S jedné strany podezdívky vykukovala hlava kočičí a z druhé strany psí. Linda se přes plot k fence neodvážila, Betynka ke kočce nemohla, tak na sebe jen koukaly, ale v jejich pohledech nebyla žádná zloba. Snad by se časem i skamarádily, ale nedostaly k tomu příležitost, protože Petr svou novou zahradu oplotil a ty dvě už k sobě nemohly tak blízko.
Roky plynuly, Linda odešla za duhový most a Betynka zestárla. „Už dávno není tak čiperná jako dřív, dost postonává a je jen otázka času, jak dlouho tady s námi ještě vydrží,“ svěřil se Petr o Vánocích.
***
Celkem často se Petrem potkávám cestou domů. Obvykle probereme pár místních novinek, poklábosíme o tom, kde mají dobré pivo a kde horší, soused se zmíní o svých sportovních aktivitách. Potkali jsme se i dnes.
„Chtěl jsem jít běhat, ale v tomhle dešti se na to vykašlu.“ Pravil on.
„Ba však, vždyť trocha gaučingu nikdy neuškodí.“ Přitakal jsem mu já.
Pak jsme se letmo zmínili o tom, jaký byl letos poprvé překrásný jarní víkend a už, už se chystali rozejít k domovům.
„Jo, Honzo, v sobotu umřela Betynka.“ Zmínil se soused a tvářil se, že to řekl jen tak mimochodem.
„Kolik jí vlastně bylo?“
„Přes třináct.“
„To je mi moc líto, Petře.“
„To nic, však už byla dlouho nemocná. Ale, no... Honzo, vždyť to znáš sám...“
Zastavil jsem se a podíval do jeho tváře. Snažil se tvářit jakoby nic, ale oči ho prozradily. Byl dojatý. Dojatý jako člověk, kterému odejde někdo hodně blízký.
A tak mi odpusťte, že tady píšu o takové prkotině, jak se dva dospělí chlapi rozesmutní nad jedním mrtvým psem. Jsou přece důležitější věci k řešení, například vláda, prezident, parlament a tak dál...
Ale kdo o tom ví své, tak určitě pochopí. A společně s Petrem a se mnou si představí, jak se tam někde ve zvířecím nebi Betynka s Lindou konečně opravdu skamarádí.
Tak sbohem, Betynko, a šťastnou cestu...
