Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak mě honilo prase

13. 02. 2018 20:55:26
Kdepak, nešlo o prase v přeneseném slova smyslu, tedy o člověka, kterému se tak říká kvůli jeho vlastnostem. Nešlo dokonce ani o prase divoké s oněmi pověstnými nahoru zahnutými zuby. Byl to prachobyčejný čuník domácí.

Ale začněme pěkně od začátku. Byl podzim, kousek před mými pátými narozeninami a já pobýval u své babičky v Posázaví. Babička byla žena odvážná a už v tak útlém věku mě učila chlapáckým dovednostem. Z dřevníku vytáhla ten nejkratší žebřík, který jsme tehdy měli, opřela ho jednou o kmen stromu, podruhé o zeď a učila mě, jak mám lézt. Ruce pěkně na vodorovné šprušlíky, ne na svislé postranice, abych se udržel, kdyby mi sklouzly nohy.

Kousek od nás bydlela babiččina kamarádka, která u sebe měla vnučku mého věku. Dámy se rozhodly, že nás skamarádí. Zpočátku jsem se trochu bál, to víte holka, bude jezdit s kočárkem s panenkou uvnitř a umět dělat tak akorát bábovičky z písku.

Sousedka s vnučkou přišly na návštěvu, babičky si sedly do kuchyně a já navzdory protestům vyfasoval Haničku, abych si s ní hrál. Kdepak panenky, kdepak bábovičky, zaběhli jsme za dům na zahradu zkontrolovat, jestli už dozrály koženáče.

„Chceš jablko, Haničko?“ Otázal jsem se galantně.

„Jasně, jestli na něj došáhneš, Jeníčku.“

„Nedošáhnu, ale ve dřevníku je žebřík. Pomůžeš mi ho sem donést?“

„A nebude se babička zlobit?“

Už si nepamatuju, jestli se babička tenkrát zlobila, ale spíš se smála, protože na nás musel být pohled k popukání. Malý kluk se na žebříku natahuje pro jablko, dole stojí malá holka a nenápadně pokukuje za roh domu, jestli někdo nejde. Žebřík se sice maličko zhoupnul, protože jsem ho naivně opřel o tenkou větev, ale ta dvě utržená jablka za to odřené koleno rozhodně stála. Byla slaďoučká a já byl navíc rád, že jsem ke svým klukovinám získal bezvadnou parťačku.

Za pár dní jsme s babičkou našim sousedkám návštěvu oplatili. „Pojďte na dvorek, já vám ukážu prasátko,“ zvala nás Haniččina babička. I prošli jsme domem, napřed předsíní a potom úzkou chodbičkou, vylezli a před námi se objevil nevelký oplocený plácek. V jednom koutě králíkárna a ve druhém chlívek s pochrochtávajícím čuníkem. Bylo v něm šero a na čuníka nebylo skoro vidět.

„Pustím ho proběhnout, ať si ho můžete pořádně prohlídnout.“ Pravila Haniččina babička, otevřela chlívek a zevnitř se vyřítila obluda. Teda ona to asi zase taková obluda nebyla, do zabíjačky přece jen ještě nějaký čas zbýval, ale proti nám pětiletým trpaslíkům bylo to zvíře i tak dost velké.

Obluda si začala užívat nabyté svobody a vesele lítala z jednoho konce dvorku na druhý. Prostě měla radost, ale my s Haničkou to nepoznali a tak jsme oba trochu couvli. „Nebojte se, děti, ta vám nic neudělá,“ uklidňovala nás Haniččna babička. A pak se obrátila na moji babičku: „Anna, necháme děti, ať se dívají a dáme si cikorku a štrůdl, pojď.“ Načež dámy zmizely v útrobách domku.

Koukli jsme s Haničkou na sebe a bylo jasno, přece se nebudeme bát. Obluda pořád běhala jako divá a jen tak pro radost si tu a tam zaryla do země.

„Asi má hlad, Haničko,“ napadlo mě.

„Dáme jí něco, Jeníčku?“

„Počkej, zkusíme tohle.“ Z jakéhosi keře jsem utrhl proutek se zbytkem povadlého listí a s Haničkou v patách popošel směrem k obludě, která se zrovna na chvilku zastavila, aby nabrala dech.

Prase nás uvidělo, nevím, co mu prolétlo hlavou, ale asi půl vteřiny na nás civělo svýma malýma očkama. Pak nabralo dech a vyrazilo proti nám. Odvaha lovců jablek byla rázem tatam, únik na žebřík opřený o zeď jsme svorně zavrhli a vběhli do domku, ani jsme za sebou nestačili zavřít dveře.

My do úzké chodbičky a obluda za námi, až dřela boky o stěny. My do kuchyně k babičkám, prase za námi a... A tam, když uvidělo dvě dámy, jak usrkávají cikorku a ukusují ze štrůdlu, tak se zarazilo a najednou nevědělo, co dál. Ale Haniččina babička dobře věděla, co dál. Prostě a jednoduše obludě vynadala a napohlavkovala jí, jako kdyby to bylo neposlušné dítko. Obluda zkrotla jako beránek, snad se i kapánek zmenšila studem a nechala se klidně odvést zpátky do chlívku.

A já? To, víte, že jsem se taky styděl, že jsem nedokázal ochránit svou malou princeznu před lítým drakem. Ale naštěstí jen chviličku, pak jsme s touhle princeznou, která vůbec nebyla z cukru, prožili ještě spoustu dětských dobrodružství. Ale o tom zas někdy příště.

Autor: Jan Pražák | úterý 13.2.2018 20:55 | karma článku: 21.95 | přečteno: 540x


Další články blogera

Jan Pražák

Příběh stárnoucího kocoura Tadeáše

Pokud se podaří nalézt nový domov pro starší zvíře, je to vždy velký úspěch, protože na výstavách jdou nejvíc na odbyt hravá koťata. A když se navíc jedná o protřelého kocoura s dominantní povahou, tak to už je fakt co říct.

24.2.2018 v 20:45 | Karma článku: 23.13 | Přečteno: 397 | Diskuse

Jan Pražák

Jak ho Věrka Jardovi málem ulomila

Stalo se to na chmelu před posledním ročníkem střední školy. Nás několik již osmnáctiletých študáků mělo od kantorů povoleno jedno večerní pivo v přilehlé hospodě. Byli mezi námi i Jarda s Věrkou, známá zamilovaná dvojka.

22.2.2018 v 14:39 | Karma článku: 28.00 | Přečteno: 1267 | Diskuse

Jan Pražák

Stovka sem, tisícovka tam aneb jak to chodí v naší stomatologii

„Co se ti stalo, Maruško?“ Zeptal jsem se své kamarádky, když sykla bolestí, jakmile si usrkla ze šálku horké vonící kávy.

20.2.2018 v 14:12 | Karma článku: 35.53 | Přečteno: 2074 | Diskuse

Jan Pražák

Nekoukej se do zrcadla

Stáňa se vyčerpaně zhroutila na postel. Snad by si mohla říct, že se dneškem uzavřela jedna chmurná kapitola jejího života. Jenomže co bude dál? V její mysli se usadila studená prázdnota.

18.2.2018 v 19:03 | Karma článku: 18.30 | Přečteno: 466 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Tomášek

Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry

Neničme svou historickou paměť, nabádá režisérka filmu Na věčné časy česko-japonská nezávislá filmařka Haruna Honcoop.

25.2.2018 v 12:56 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 107 | Diskuse

Kateřina Morávková

"Láska" na jednu noc

Prázdná duše k prázdné duši sedá a marně štěstí hledá. Prostě se nějak nevysvětlitelně přitahují. Takže když chce někdo lásku, ale má pocit, že ona od něj utíká, možná se nemá rád a nestojí pevně ve svých botách.

25.2.2018 v 12:10 | Karma článku: 8.70 | Přečteno: 345 | Diskuse

Filip Vajdík

Tajemství tvořivosti spočívá ve schopnosti utajit zdroje

Přesněji řečeno v neschopnosti pozorovatele vidět zdroje. Energie přece nejde vytvořit ani zničit, tak jak by někdo mohl něco "vytvářet"? Nikdo nikdy nic nevytvořil. Tvoření je jenom iluze.

25.2.2018 v 11:46 | Karma článku: 5.57 | Přečteno: 122 | Diskuse

Bedřich Marjanko

Něco k "Vítěznému únoru"....

"Právě se vracím z Hradu...". tato slova zazněla z úst tehdejšího premiéra Klementa Gottwalda na Václavském náměstí přesně před sedmdesáti lety....

25.2.2018 v 8:49 | Karma článku: 20.68 | Přečteno: 493 | Diskuse

Helena Vlachová

O komunistech

I když komunisté v říjnových volbách dosáhli svého historického propadu, bývalý komunista Miloš Zeman spolu s bývalým komunistou Andrejem Babišem je tahají do popředí české politiky

25.2.2018 v 8:24 | Karma článku: 21.11 | Přečteno: 353 | Diskuse
VIP
Počet článků 1336 Celková karma 26.12 Průměrná čtenost 1033


Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-).

Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.