Zastávka autobusu, tma, šestá hodina ranní. Déšť. Doba, kdy většina národa ještě spí ve svých vyhřátých suchých postelích. Z dáli se od Poděbrad blíží příměstský autobus, jehož řidič má už dnes pěkných pár kilometrů za sebou.
Kouknu na hodinky, jede na čas. To bude asi Kebule, ten si na přesnost potrpí. Otevřou se přední dveře a taky, že jo. Za volantem sedí človíček ne nepodobný Kebulemu z pevnosti Boyard, usmívá se na nastupující a zdraví jako první. To dělá málokdo. Většina řidičů příměstských autobusů odpoví na pozdrav, čímž se hned po ránu vytvoří přátelštější atmosféra. Jen pár jich zachovává pražskou anonymitu a pozdravy od nastupujících ignorují.
Však si taky Kebule na své dochvilnosti zakládá. Když se kvůli zácpě na silnici zpozdí a někdo z cestujících se kvůli tomu ozve, Kebule si to nenechá líbit a pěkně ho zpucuje, aby si to šel vyzkoušet sám. Ale jinak má tenhle řidič smysl pro humor a já s ním jezdím rád. Zrovna dneska ráno si nějaká paní cinkla před zastávkou na znamení sotva pár metrů před ní. „Se asi dobře vyspinkala,“ zamlel si jen tak pod fousy. Ale zastavil, i když tu zastávku holt trochu přejel a mohl se na to vykašlat.
Nebo takový Jouda. Říkáme mu Jouda, protože je to prostě Jouda, který dokáže vykouzlit zpoždění i mezi svátky, když skoro nikdo nejezdí. Ale možná mu říkáme Jouda tak trochu neprávem, protože je to takový starý pán, který by to mohl už dávno pověsit na hřebík a odejít do penze. Ale to on ne, místo toho jezdí po dnech, po nocích, o víkendech a o svátcích, prostě v době, kdy se normální smrtelníci baví nebo odpočívají.
I s Joudou jezdím navzdory jeho večnému zpoždění rád, protože má taky smysl pro humor. Zrovna dneska k večeru mu na přechodu skočil do cesty nějaký týpek pár metrů před autobus. Prostě si myslel, že když zebra, tak absolutní přednost, řidiči dělej, co umíš. Jouda dělal, co uměl a ubrzdil, až jsem té paní, co seděla proti mně, málem skončil v náručí. A co si myslíte, že udělal ten chodec? Sklopil uši a tiše zmizel? Kdepak, ještě vztekle rozhazoval rukama. Jouda neotevřel okénko, vůbec mu nevynadal, jen si tak tiše ulevil: „Nojo, abys náhodou nedostal infarkt.“ Prostě profík.
Ale proč o tom vlastně píšu? Protože si těchhle lidiček, co nás vozí do práce nebo kamkoli jinam vážím, navzdory tomu, že občas dokážou být nerudní. Ostatně kdo by nebyl občas nerudný, kdyby musel makat bez ohledu na přesčasy, na situaci na silnicích, na počasí a na bůhvíco další. Zkuste si třeba celý den točit volantem v přecpaném neklimatizovaném spoji proti slunci, když je venku pětatřicet. Nebo ve sněhu a na náledí, když vám půlka cestujících chrchlá bacily za krk. A to všechno za nic moc peníz. Jestli vydržíte být pořád rudní (nebo jak se řekne opak od nerudní), tak za to ode mě dostanete metál. Prostě tahle práce chce kus srdce.
A tihle lidičky za volantem dostali před časem trochu přidáno, ale dnes se tam nahoře spekuluje, jestli by se jim ty peníze navíc neměly zase sebrat. Včera se říkalo, že sebrat, dnes se otočilo a řeklo, že ponechat. Tedy premiér něco takového povídal, ale čert mu věř, když říká jednou hot a podruhé čehý. A tak bych těmhle řidičům všech možných příměstských, městských, dálkových a podobných busů spíš ještě přidal, vždyť si to zaslouží.
Oni totiž to srdce nemají jen na řízení, ale prostě pro život, asi to nějak patří k jejich povolání. Do smrti nezapomenu, co jeden takový udělal, když jsem byl mrňous. Jeli jsme tehdy s babičkou okolo řeky Sázavy, bylo dost vody a v zákrutě u mostu se udělal vír, ve kterém se někdo topil. Pan řidič si ho všiml, zastavil, rychle vylítnul z autobusu, že ani nestačil vypnout motor. Tak jak byl ve slušivé uniformě tehdejších řidičů autobusů, do toho víru skočil a toho člověka vytáhnul.
Tak až někdy pojedete autobusem, bude strašně brzy ráno, déšť nebo náledí a vy budete otrávení, že jste museli do té sloty ven, podívejte se na člověka, který vás poveze. Bude to určitě jeden z nich, z těch, kteří dělají svou práci srdcem. Třeba se na vás zpoza svého volantu maličko usměje a hned se vám bude začínat ten deštivý den líp.
