Ke konci srpna jsem jako kluk míval takový zvláštní nostalgický pocit. Pomyslné cinkání školního zvonku bylo čím dál silnější a já se snažil ještě na poslední chvíli urvat z prázdnin co nejvíc.
Chtěl jsem si ještě honem užít něco venkovských klukovin u babičky, ale nebylo mi to nic platné. Než jsem se stačil naposledy poshazovat s kamarády z nafukovacích matraček na rybníčku, ještě jednou pozlobit babičku malým kotětem od místní Moury v posteli, rázem byl konec. Rodiče dorazili s nekompromisním: „Honzo, rozluč se, jede se domů, musíš si připravit aktovku, zítra ti zase začíná škola.“
Tak tohle už je nějakých padesát let zpátky a mí rodiče si i s milovanou babičkou užívají věčných prázdnin tam na druhé straně duhového mostu. Dnešní školní děti jsou možná v lecčem odlišné, jejich hry bývají mnohdy spoutané všudypřítomnou technikou, ale v jednom jsou určitě stejné. Ve vnímání konce prázdnin a neodvratně se blížícího začátku nového školního roku. Přejí si, ať se ten srpen na chvíli zastaví a dopřeje jim ještě alespoň několik týdnů volna.
A tak jsem si řekl, že se obrátím na nejvyššího šéfa veškerého dění, na samotnou všemocnou přírodu. A sepsal jsem petici, vlastně ne petici, ale prosbu, neboť člověk přírodě neporoučí, může ji leda tak o něco poprosit.
Vážená přírodo, ty, která jsi matkou nás všech, pomysli na naše školou povinné děti a udělej pro ně srpenec. Nikoli administrativním zásahem za cenu zkrácení ostatních měsíců, prodluž rok o třicet dní a srpenec vkliň mezi srpen a září.
Postarej se o to, ať je srpenec měsícem příznivého počasí, kdy přes den příjemně hřeje slunce, aby bylo tak do třiceti stupňů a voda se ještě dokázala ohřát akorát pro dětské dovádění. Zařiď, ať o srpencových nocích občas zaprší, aby bylo dost vláhy pro létem vyschlou půdu a pro houby v našich lesích. A hlavně, přírodo všemocná, postarej se, aby se srpenec stal vedle července a srpna třetím měsícem školních prázdnin, nedopusť, aby to nějaký přeaktivní úředník zbabral.
Všemocná přírodo, když už budeš v tom srpencovém zařizování, považ, že i my dospěláci jsme tvými dětmi a nezapomeň ani na nás. Jsi mnohem mocnější než jakýkoli tvor, dokonce i než šiml úřední, a tak se pro nás postarej aspoň o týden dovolené navíc. Abychom si jej mohli užívat se svými dětmi a prostřednictvím jejich bezstarostného dovádění se dokázali vracet do dob svého vlastního mládí, do dob, kdy my sami jsme byli školou povinní.
Vážená přírodo, ty, jíž sebeobtížnější úkol nečiní žádný problém, vytvoř srpenec už letos a zařiď, ať se pro naše děti stane překvapením v posledních srpnových dnech. Věz, že odměnou ti budou spousty a spousty rozzářených dětských očí, jakož i veliké díky nás dospěláků.
Milí čtenáři, je mi jasné, že ze střízlivého pohledu fyzikálních zákonů je tato „petice“ naprostým nesmyslem a z organizačního hlediska holou blbostí. Nicméně zapomeňme na chvíli, že už jsme dávno rozumní dospělí a představme si, jakým balzámem na duši by pro nás byl právě srpenec. Pro desetiletou Jitušku, dvanáctiletého Jiříka, pětadvacetiletého Marka, padesátiletou Alenu, sedmdesátiletou Aničku a pro nás všechny ostatní, ať už jsme dětmi, rodiči nebo prarodiči.
