Ostnaté dráty na hranicích

Blíží se smutné výročí 21. srpna 1968, kdy na území tehdejšího Československa vtrhly armády vojsk Varšavské smlouvy v čele s armádou sovětskou, aby silou potlačily zdejší demokratizační proces.  

Dnes v poslední den naší dovolené na krásné Šumavě jsme navštívili osadu (bývalou obec) Bučina přímo na německých hranicích. Mají tam takový zvláštní skanzen - vzpomínku na přísně střežené hraniční pásmo za komunizmu. A tak mě v souvislosti s tím 21. srpnem napadlo, že by nebylo od věci si tyto těžké časy připomenout.

Téměř přímo na česko-bavorské hranici se nacházela v obec Bučina (Buchwald), v níž žilo před druhou světovou válkou 335. obyvatel. Po roce 1946 byla obec postupně vysídlena, v roce 1956 byla drtivá většina prázdných domů srovnána se zemí.

Po komunistickém převratu v roce 1948 byla západní hranice bývalého Československa postupně neprodyšně uzavřena třemi vrstvami ostnatých drátů s vysokým napětím a hlídána vojáky pohraniční stráže. Během více než čtyřicetileté historie této tzv. železné opony byli na této hranici lidé, prchající před komunistickým režimem, zabíjeni elektrickým proudem, mnoho dalších bylo na místě zastřeleno, případně  zatčeno a dlouhá léta vězněno. Řada z nich byla odsouzena k trestu smrti.

Hraniční pásmo se táhlo podél hranice s Německou spolkovou republikou a Rakouskem, bylo široké 4 až 10 kilometrů a byl do něj přísný zákaz vstupu. Opuštěná stavení byla zbořena, aby nemohla poskytnout úkryt lidem, prchajícím na západ. Zbylá stavení sloužila pro posádky pohraniční stráže.

***

Dnes je hranice volně průchozí a maličký hraniční přechod u Bučiny slouží turistům, kteří zde chodí pěšky nebo jezdí na kole. Mnozí z nich si zdejší skanzen - neuvěřitelnou připomínku doby temna zvědavě fotografují.

Ani dnešní doba není pro Evropu jednoduchá. Měli bychom však dělat vše pro to, aby na našich hranicích v budoucnosti už nikdy a za žádných okolností neumírali nevinní lidé.

PS: Čerpáno ze zdrojů skanzenu „Železná opona“ v Bučině.