Kolona na dálnici byla docela směšná, stačilo patnáct minut courání a zase se to rozjelo. Přesto se našla celá řada řidičů, kteří to kolem hloupých poctivců profrčeli v odstavném pruhu nebo si prostě „zašvindlovali“ přes benzínku.
Byla sobota pravé poledne a my stěhovali mladší dceru z Plzně do Prahy. Pohodu ve voze rušila jen protestující kočka, no nedivte se jí. Též by se vám asi nelíbilo vláčení v zavřené přepravce v autě, kodrcajícím po našich cestách se „skvěle“ rovným povrchem.
„Za dvacet minut jsme doma,“ pochvalovali jsme si těsně před Prahou. Lebedili si do té doby, než přišlo zúžení do pravého pruhu a kolona. A tak jsme čekali, kočka začala vyvádět a my doufali, že těch pár stovek metrů projedeme přískoky za několik minut. A přitom vzpomínali na lidi, co možná dopadli mnohem hůř a zrovna v té době tráví dlouhé hodiny v mnohakilometrových frontách na cestě na Jadran nebo zpátky.
„Asi mu rodí žena a on spěchá do porodnice,“ napadlo mě, když se odstavným pruhem prohnal první. „A tahle pro změnu třeba pospíchá za svou starou maminkou, nejspíš se jí něco stalo a volala dceru o pomoc,“ doplnila manželka, když se odstavným pruhem prohnala druhá. „Támhle tomu možná volá babička, že jeho dítko dostalo čtyřicítku a ona si neví rady,“ napadlo dceru u dalšího.
Těch, co to okolo nás vzali odstavných pruhem nebo přes benzinku, bylo najednou tolik, že už jsme si nedokázali vymýšlet další důvody jejich nanejvýš oprávněného spěchu a předbíhání ostatních. Však se taky na konci pěkně natěsno tlačili zpátky. Stylem, kdy člověka napadne jediné: „Uhni, vole, copak nevidíš, že teď jedu já.“ Kočka na ně jen vycenila zuby a z její přepravky se ozvalo výhrůžné vrčení.
Nejdřív mi z toho bylo smutno, došlo mi, že chování takových lidí na silnicích je jenom zahuštěným obrazem toho, jací jsou v životě. Samolibí, arogantní, bez jakýchkoli ohledů vůči ostatním. Přišlo mi, že je jich najednou nějak moc, víc než jich bývalo dřív. Možná to bylo tím horkem. Možná, že náhodou opravdu všem šlo o život někoho v rodině. Naivní úvaha, já vím.
Kolona skončila, ještě kousek Prahou a byli jsme v cíli. Kočka spokojeně zvědavě prozkoumala terén a já se trochu rozveselil. Vždyť v tom přece nejsem sám. Takových podobně poctivě čekajících hlupáků je víc. Snad drtivá většina lidí je ohleduplných vůči ostatním nejen na silnicích. Moc bych si přál, aby to byla pravda, ať to tak vydrží. Jinak by to bylo opravdu zlé. Ucpaly by se odstavné pruhy, objezdy přes benzínky a další cestičky v našich životech, jimiž spěchají ti, kteří skutečně zachraňují životy. Nebo jen v případě opravdové nouze lidsky a úplně obyčejně pomáhají druhým.
