Tvrzení, že kočka ochrání lidské obydlí od myší, patří do oblasti pověr a mýtů. Pravý opak je pravdou, pokud doma myši nejsou, kočka je hravě opatří.
Poprvé jsem se o tom přesvědčil coby teenager s naší tehdejší nezkrotnou lovkyní mourovatou Madlou. Brávali jsme ji s rodiči o víkendech do domku se zahradou po mé babičce do Stříbrné Skalice. Fakt, že nám nosila myši v různém stádiu zakousnutí ke kávě k zahradnímu posezení, byl ještě vcelku normální. Jednou však usoudila, že by pro ni bylo pohodlné mít tyto drobné hlodavce rovnou v domku, aby se pro ně pokaždé nemusela plahočit ven. I zařídila se po svém, nachytala si několik živých párů, odnesla je na půdu a tam se s nimi chodívala zabavit. Jenomže myši se po čase na půdě přemnožily, bylo jich tolik, že o ně už Madla ztratila zájem a jejich úplnou likvidaci nechala na nás lidech.
Po létech jsme si opatřili černého Damiána s tříbarevnou Lindou. Ta kočka nikdy nic živého nechytila, asi to byla mírumilovná pacifistka, ale kocour vše vynahradil, dokázal lovit za oba. Když už jsme nastálo bydleli v Nehvizdech v domku s maličkou zahrádkou, Damiánova norma byla minimálně tři myši denně. Ten je však kupodivu až domů nenosil, možná se bál, že bychom mu je sebrali a snědli. Anebo doufal, že když je bude nechávat na zahrádce, stanou se snadnou kořistí pro Lindu a též ona se tomuto kočičímu sportu konečně naučí. Nestalo se, a tak jsme se o zbylé nesnězené myši nebo jejich části, různě rozeseté po venku museli postarat s manželkou sami. Ne, nemyslete si, nevylepšovali jsme si jimi náš jídelníček, ani jsme je útlocitně nepohřbívali, končily v komunálním odpadu.
Poslední necelý rok máme Rózku se Santíkem. Však je možná znáte, občas mi lezou sem na blog a pod mou registrací škrábou články. Linda to ostatně dělala též, asi to po ní nějakým způsobem zdědili.
Ale zpět k myším. Na přilehlé hlavní silnici výrazně zhoustl provoz, a tak jsme v obavě o kočičí životy vybudovali těm dvěma uzavřený venkovní výběh, do kterého chodí oknem. Nikdy jsme nepředpokládali, že jim by tam kromě hmyzu vlezlo něco, co by mohli lovit. Netušili jsme, že by existovaly tak hloupé myši, které by dobrovolně vstoupili do prostoru, odkud je kočky cítit na sto honů.
Hluboce jsme se mýlili, první tři zakousnuté myši jsme objevili jednoho sobotního rána zhruba před měsícem. Dvě byly venku ve výběhu, třetí uvnitř u kočičího škrabadla. Nevím, kdo z nich lovil, z jejich chování při chytání hmyzu soudím, že šlo o dělbu práce. Netuším ani, kdo z nich tu třetí donesl domů, respektive čí nápad byl věnovat ji právě mně, měl jsem totiž akorát svátek. Celou epizodu jsme poté uzavřeli s tím, že muselo jít o nějakou výjimečně retardovanou myší rodinu a že už se taková situace zřejmě nebude opakovat.
Dnes ráno jsme se chystali odjet do zítřka za dcerou, kočky jsme svěřili do péče sousedce, která je bude krmit, obdivovat a čistit jim stelivo. Jaké bylo naše překvapení, když jsme těsně po probuzení našli dole v kuchyni Rózku, jak se pyšně rozhlíží nad další mrtvou myškou. Šikovná holka. Nebo spíš normální lovkyně a hloupá myš, která v noci opět vběhla do kočičího výběhu.
Vyhlídky jsou tedy nejisté. Z krátkodobého pohledu hrozí nebezpečí, že naši milánkové obšťastní sousedku dalším úlovkem. Rád bych věřil, že se sousedka myší moc nebojí, nechtěl bych totiž, abychom ji zítra po příjezdu objevili stojící na kuchyňském stole nad kočkami, dovádějícími s čerstvě ulovenou myší.
Z dlouhodobého pohledu je to ještě horší. Rózka se Santíkem jsou ještě mladí a divocí puberťáci, ale otázka je, co se stane, až dospějí a trochu se zklidní. Možná usoudí, že než aby ty myši rovnou zakusovali, bude lepší je uvnitř vypouštět živé a pěstovat si je na zimu, až venku žádné nebudou.
A tak se pro jistotu ptám, vážení čtenáři, nevíte, jaké se dneska prodávají pastičky na myši?
