Nesmysl? Snad. Anebo možná taky skutečnost. Schopnost kočky číst lidské myšlenky jsem pozoroval už u naší někdejší tříbarevky Lindy. Bylo to v souvislosti s krmením, tedy jednou z instinktivně nejdůležitějších činností pro zvíře.
Když už byla Linda starší a klidnější, ráda mi lehávala na ruce s myší při práci na počítači. Pravda, sice přitom trochu překážela a občas se ji i snažila ulovit, ale zvykli jsme si.
Klasická stále se opakující scénka. Je večer, takto spolu „tvoříme“ a najednou dostanu žízeň. Setřesu Lindu z ruky a jdu se napít do kuchyně. Linda nic, nevzrušeně na mě čeká, až se milostivě vrátím, aby mohla znovu zaujmout své místo na ruce. Za nějaký čas mě třeba napadne, že bych měl dát umýt nádobí. Opět vstanu, ale tentokrát mi to trvá dýl, nádobí v myčce je třeba srovnat. Linda vyčkává na svém místě, jen je trochu otrávená, kdeže se tak dlouho flákám. Vrátím se a pokračujeme.
Za další chvíli mi přijde na mysl, že bych ji měl nakrmit. Tedy otevřít konzervu nebo kapsičku, protože granule má stále k dispozici, ale to „měkké“ má raději. Než stačím dojít do kuchyně, Linda už je u své misky a vyčítavě na mě kouká, proč mi to tak dlouho trvá. Přitom nemusím vůbec nic říkat a vstávám úplně stejným způsobem, jako v předchozích dvou případech.
Skeptik by mohl namítnout, že při myšlence na nakrmení kočky třeba změním svou dechovou frekvenci jinak, než když se jdu napít, případně zapnout myčku. Nebo že udělám nějaký podvědomý pohyb, na který je ona zvyklá a má ho spojený právě s tím krmením.
Z pochybností o tom, zda při této příležitosti kočka svými citlivými smysly u mě nezaregistruje něco, o čem já nevím, mě vyvedly naše dvě současné kočky. Rózka se Santíkem jsou mlaďasové a než aby leželi u člověka nebo na něm, raději spolu někde řádí. Mnohdy v odlehlé časti domku nebo venku ve výběhu.
Situace je však velice podobná, jaká byla v případě Lindy. Několikrát za večer navštívím za různými účely kuchyň a kočky si toho ani nevšimnou. Mnohdy jsou bůhvíkde, takže o mých výpravách do kuchyně ani nevědí.
Běda však, jakmile se tam vydám za účelem jejich nakrmení. Ať už jsou kdekoli, velice často dorazí ke svým miskám dřív než já a podobně jako kdysi Linda mě popohání. Pletou se pod nohy, Santík dokonce vyskočí na linku v bláhové naději, že vše urychlí. Mýlí se a naopak zdržuje, protože ho musím opakovaně zahánět dolů. V tomto případě by mohl skeptik oponovat argumentem, že jde o pouhou náhodu, protože se tak neděje pokaždé.
Jednou jsem byl svědkem situace, kdy kočka projevila i další paranormální schopnost, konkrétně předtuchu. Byli jsme na chalupě v Posázaví, nebe bez mráčku, slunce svítilo jako o závod a teploměr šplhal ke třicítce. O vzdáleném pásu prudkých bouřek jsme věděli pouze z předpovědi počasí v rádiu.
Náš tehdejší černý divoký kocour Damián si krátil dlouhou chvíli myšilovem a občas se nám přišel pochlubit se svou kořistí. Najednou přiběhl ze zahrady celý vyděšený, vletěl do baráku, napasoval se do úzké štěrbinky mezi dvě skříně a nebyl k uklidnění. Bouřka přišla až za půl hodiny a byla tak prudká, že vysklila mnoho oken ve vsi.
Co by na to asi řekl skeptik? Mohl by nabídnout hned několik vysvětlení, například změnu atmosférického tlaku nebo vlhkosti vzduchu, kterou člověk nepozná, ale zvíře ano. Nebo by mohl říct, že ho vyděsilo něco jiného, třeba nějaký pes. Zahrada však byla oplocená a Damián nebyl žádný zbabělec, nějaký ten pes za plotem by ho moc nevzrušil. A pokud by skeptikovi došly argumenty, mohl by ještě prohlásit, že máme chytrého kocoura, který si s námi poslech předpověď počasí.
Možná jsem blázen, ale mám za to, že paranormální schopnosti u zvířat existují. Zvířata jsou totiž mnohem blíž k přírodě než my lidé, kteří jsme si vytvořili technicky zaměřenou civilizaci. Možná jsme kdysi v dávnověku měli také podobné schopnosti, jen jsme je přestali používat a ony u nás tím pádem téměř vymizely. Téměř, až na výjimky. Na lidi, kteří mají zvláštní dar a dokáží něco, co nám ostatním připadá nadpřirozené. Nebo na výjimečné okamžiky, jež u mnohých z nás nastanou párkrát za život, a my najednou prostě něco víme, ale netušíme, jak jsme k takovému poznání vlastně dospěli.
Nás milovníků zvířat je tu na blogu celkem dost, a tak budu rád, pokud se někdo v diskusi ozve s podobnou zkušeností. A zdaleka nemusí jít pouze o kočky, vždyť naši nejrůznější zvířecí souputníci životem možná oplývají schopnostmi, o nichž my lidé nemáme ani ponětí.
