Kdo by neznal tuhle větu z Vesničky mé střediskové, kdy Jaromírovi málem chytlo přirození od krabičky sirek, která mu vzplála v kapse. A jeho následný údiv, proč by něco takového mělo mít vliv na funkci rostlináře.
Podobnou větu jsme onehdy říkali jednomu našemu známému, i když to nebyl Jaromír, ale Vladimír. Seděli jsme na zahradě u ohně (tehdy se ještě neříkalo zahradní párty). A poctivě jsme opékali buřty napíchnuté na klackách (dnes by to byla moderní grilovačka). Bylo nás asi pět, zábava v plném proudu, nikdo nenudil, ani neprudil.
Když tu se zpoza chatky vynořil soused Vladimír. Ne, že bychom proti němu něco měli, byl celkem fajn, ale když ho to zrovna popadlo, dokázal být strašně upovídaný. Hůř než ukecaná ženská, prostě holý neštěstí. Navíc volba jeho témat ke krmení našich uší bývala vskutku svérázná.
Toho odpoledne začal tím, jak byl ráno na velké. Jak mu to nešlo a on si v zahradní kadibudce se srdíčkem ve dveřích krátil chvíli poslechem ptačího koncertování. Odbočil, udělal krátké školení, jak po zvuku rozeznat pana kosa od paní kosové, a jakože kdože to nepozná, tak je truhlík na entou. Poté se vrátil k produkci svých útrob a začal nás přesvědčovat o tom, že Rudé právo je k očištění zadnice daleko příhodnější než Svobodné slovo.
Už jsme těch jeho řečí měli až po krk, ale Vladimír nebyl k zastavení. Pak se na moment odmlčel, vytáhl cigaretu, vložil ji mezi rty, rozžal zapalovač a chtěl si připálit. S Petrem jsme si čehosi všimli, mrkli na sebe a já se ozval: „To neděláš dobře, Vladimíre.“ „Coo?“ Jmenovaný mě obdařil podobně nechápavým pohledem jako Jaromír s té Vesníčky střediskové. I milý Petr se přidal: „To fakt neděláš dobře, Vladimíre, s tou cigaretou.“ Vladimír se však nedal, mávnul rukou, zapálil si, mocně potáhnul a...
A zakašlal, zaprskal jako strašně naštvanej kocour, zasakroval a zmizel. Prostě jak byl zaujatý svým záchodovým monologem, vzal si to cigáro obráceně a šluknul si filtr. Nikdy jsme se nedozvěděli, proč tak rychle vypadnul. Pochybuji, že by měl filtr takové účinky, aby ho promptně vyhnal do té kadibudky, o níž nám s takovou vervou vyprávěl. Ale kdo ví, možná šel jenom sbírat téma na nějaké své další rozvláčné povídání.
***
Filmové hlášky jsou kořením života nás Čechů, Moravanů a Slezanů, a pomáhají nám čelit všemožným nástrahám života. Spousta jich zlidověla a stala se součástí našeho národního humoru. A nemusí jít zrovna o hlášky, mnohdy stačí vybavit si tu kterou scénku a hned je veseleji.
O mnoho let později po příhodě s Vladimírem se v naší vesnici konal myslivecký bál. Taková obnovená tradice po dlouhé přestávce, kdy se tu myslivecky nebálovalo, ani vesnicky nezábavovalo.
„To bude zas v alejích nablito,“ nechal se po vzoru Slavností sněženek slyšet jeden soused, takový morous, jakmile se o bálu doslechl. Byl to člověk ducha dob minulých a být po jeho, podobné nectnosti jako je myslivecký bál či vesnická tancovačka, by s chutí zatrhl.
Nicméně navzdory sousedu morousovi se myslivecký bál uskutečnil a hlavní cenou v tombole byl divočák. Seděli jsme u stolu, spekulovali, komu divočák připadne a jak s ním ten šťastlivec naloží.
„Mohl by ho dát místnímu hospodskému, ten by ho připravil a kdo by měl chuť, zašel by zakousnout.“ Navrhl kdosi. My s Romanem, místo abychom začali debatovat, jestli by se něco takového vešlo do dnešních předpisů, sehráli jsme našim spolustolovníkům scénku.
„Jo, prima, ale jedině se zelím!“ Začal Roman.
Fakt je, že kanečka pěkně se zelím a s knedlíčkem mám sice moc rád, ale v tu chvíli jsem prostě neodolal“ „Kdepak, Romanee, žádný se zelím, pěkně na šípkách, jak to má být.“
V tu chvíli už mezi námi to „se zelím“ a „na šípkách“ lítalo jako flekování v mariáši, začali jsme brunátnět, vstali a dokonce snad jako, že se začneme prát. Jako v těch Sněženkách. Jak jsme tak hráli krok vpřed, krok vzad, noha mi najednou uklouzla po naleštěném parketu a já neudržel balanc. Nebýt bleskurychlé Romanovi pomoci, byl bych snad v pádu skončil prsaté sousedce s rukou ve výstřihu jejích noblesních bálových šatů.
Nicméně kance nakonec vyhrál někdo, kdo ho k lepšímu pro všechny nedal a já si na tu vybranou lahůdku musel počkat. Za čas se ukázalo, že dobrou znalostí filmových scének a zároveň smyslem pro humor oplývá i kuchař v naší závodce. Koupil kančí, a abychom se my pracující nehádali, v pondělí ho udělal se zelím a v úterý na šípkách. Snad ani nemusím prozrazovat, co jsem ty dva dny obědval.
***
Co říci závěrem? Snad jen pár slov k diskusím. Diskuse pod články mají svým způsobem cosi společného s filmovými scénkami. Občas se v nich pohádáme, a kdybychom se v tu chvíli viděli tváří v tvář, možná bychom se někdy v zájmu svého názoru i poprali.
Dnes bych však rád, kdybyste, vážení čtenáři, nechali zbraně svých argumentů odpočinout. Pokud budete chtít, podělte se ostatními o další filmové hlášky či scénky, které nějakým způsobem ožily a pobavily nebo potěšili vaše okolí. A pokud vám to nedá a budete si přece jen potřebovat rýpnout, můžete mi třeba vynadat, že jsem neudělal dobře, když jsem takový politováníhodný článek napsal. Nebo mě rovnou poslat někam k šípku, když už se ke knedlíkům se zelím otravný člověk neposílá.
