Na samém prahu adventu se uskuteční chlupatá výstava na chlupatém místě. V srdci Prahy v kavárně U Chlupatýho ducha se sejdou opuštěné kočky, aby vstoupily do životů lidí, jimž třeba též nějaká milá a blízká bytost schází.
Umísťovací výstavu pořádá Občanské sdružení na ochranu zvířat Podbrdsko. Jeho čtyřnozí kočičí obyvatelé se na mě obrátili s prosbou, abych na ni touto cestou pozval všechny ty, jímž nejsou kočičí osudy lhostejné. V útulku je o ně sice dobře postaráno, ale chybí jim to nejdůležitější. Schází jim ty skutečné domovy v rodinách dvounožců, kteří by je milovali a kterým by mohli oplácet jejich láskou tou svou, chlupatou.
Milerád této kočičí prosbě vyhovím a nebudu vás už déle zdržovat svým psaním. Předám teď pomyslný škrabací drápek těm hodným lidičkám, kteří se o ně v útulku starají.
Johanka a Janík jsou malá koťata z Dobříše.
Maminka Johanky a Janíka, kočička Saša, je od paní, která Sašu ani její koťata již nemohla mít. Paní byla sice hodná, ale nezvládala péči ani o své dvě děti. Děti byly popálené z důvodu nepozornosti matky. Vrtulník děti převezl z Dobříše do Prahy na popáleninové centrum ve Vinohradské nemocnici. Matka byla vinna za tuto situaci. Verdikt sociálního odboru byl jasný, z domova musí pryč i kočka Saša s koťaty. A tak nám paní předala do péče Sašu i její dvě koťata Johanku a Janíka. Měla je ráda, plakala, když nám je dávala.
Johanka i Janík jsou dovádivá roztomilá koťata, přítulná, veselá a dobře vychovaná. Jsou zvyklá pouze na žití v bytě, takže je nabízíme do bytových podmínek. Domov hledá i jejich maminka Saša. Koťata mohou jít do nového domova spolu i jednotlivě. A Saša? Bude vděčná za nový domov, kde ji budou mít rádi. Je asi dvouletá, hodná, mazlivá a vděčná.
Dvě kočičky, které prosí o společný domov: Albínka a Lucinella
Děláme to výjimečně. Neprosíme zpravidla o to, aby si lidé od nás adoptovali místo jedné kočky hned dvě. Albína a Lucinella jsou tou výjimkou, jedinou ze sta...
Albínka je hodná, mazlivá kočička. Byla nemocná s kýlou, kterou jsme ji nechaly operovat. Ona si pak ránu lízala, až měla bolestivé místo na bříšku. Trvalo déle, než se jí místo zahojilo. Je kontaktní, strašně milá, ale lidé ji na výstavách přecházejí bez toho, aby si jí všimli, či si alespoň přečetli o její mírné, milé povaze. Albínka je totiž obyčejná kočka. Žádný roztomilý kukuč nemá, kožíšek je také obyčejný. A to, že je hodná? Takových je.
Lucinella je zato velká kráska. Má milý obličejík, krásný šedý kožíšek, kombinovaný s bílou. Na výstavách se všem líbí. Lucinella je ale povahově zvláštní kočička.Narodila se kočce v prázdném domě. Její majitelé tam nebydleli, kočka i koťata ale dostávaly jídlo.
Bez lidské přítomnosti, hlasů, hlazení, koťata rostla. Nikdy nechodila ven, lidi neznala. A tak je Lucinella tak trochu deprivant. Lidi nemusí mít okolo sebe. Ani s věkem se tento její postoj nemění. Ale i ona potřebuje lásku a blízkost, jako každá kočka. Spřátelila se s Albínkou. Potřebuje ji. A Albínka ji její náklonnost oplácí také náklonností. Mají se rády. Málokdy se vidí taková láska mezi dvěma kočičkami. A tak jsme se rozhodli, že se jim pokusíme najít společný domov. Obě jsou asi dvouleté a zdravé. Čekají u nás na svůj nový život v novém domově už dlouho. Nikdo je nechce. Lucinella sice byla již jednou v novém domově, ale nedopadlo jí to dobře. Lidé ji vrátili. Sice jsme jim říkali, že Luci není kontaktní, ale oni si mysleli, že to zvládnou. Nezvládli.
A tak jsou, Albi a Luci, zase spolu. Vím, že šance najít jim společný domov, je malá. Přesto se pokusíme.
Životem zkoušený kocour Zrzoun hledá domov
Zrzoun, to je jméno, které má rezavobílý kocour z Berouna už řadu let. Zrzoun je statečný kocour, který se životem protloukal jako kočičí bezdomovec v Berouně už dlouho. Místní lidé ho znají, někteří ho chodili krmit. Zrzoun strádal roky bez přístřeší u jedné fabriky v Berouně, postupně hubl, ztrácel sílu žít. Všem to bylo jedno. A přitom musel být Zrzoun původně domácí kocour, protože chtěl moc u někoho bydlet, byl mazlivý a hodný, lidi měl rád. Ale to nestačilo, nechali ho venku, na dešti, ať si pomůže, jak umí. V poslední době už nemohl, neuměl si pomoct. Umřel by tam.
Dozvěděli jsme se to a kocoura přijali do péče. Zrzoun byl už při příjmu k nám strašlivě vyhublý, zuby měl v katastrofálním stavu, kožich zanedbaný, plný blech. Byl hodně začervený a po odčervení se totálně složil. Musel být léčen infuzní terapií. Ale Zrzoun se nedal, jeho unavený mozek zaznamenal TEPLO a JÍDLO. Dvě podstatné věci, které roky neměl. A ruce, které hladily. A hlas, který konejšil. A Zrzoun napnul své poslední síly k tomu, aby žil. Taková škoda by byla, kdyby zrovna nyní umřel - v teple a u misky s jídlem... A tak neumřel. Začal se uzdravovat. Byl vykastrován (jaká úleva!), byly mu odstraněny shnilé zuby, až na jeden poslední zub (jaká slast, jíst zase bez bolesti!). Byl očkován a o vykrmování se Zrzoun stará pilně sám. Miluje maso, nevadí mu, že nemá zuby, poradí si s masem hravě. A mazlení? Toho se Zrzoun nemůže nabažit. Chce dohnat ztracené roky.
A tak se na vás, milí přátelé, Zrzoun obrací s otázkou: nepotřebujete mít doma staršího, asi šestiletého, kocoura, který už ví, o čem život byl a o čem život je a hlavně - o čem ještě život bude. Bude o věrném kocourovi, který si váží toho, čeho se mu dostalo, péče a lásky člověka, teplého domova a plné misky s jídlem. Za to blaho nepřestane do konce svých dní děkovat láskou k nám lidem a vděčným předením. Bude na vás čekat doma a bude štěstím bez sebe, že jste přišli domů a jste zase S NÍM. Zrzoun se hodí všude tam, kde ho lidi budou mít rádi a budou ho krmit, je jedno či do bytu, či do domku, jen když bude v teple s člověkem a jídlem.
Koťata z venkova
V jedné vesnici u Dobříše je kravín. A jak to tak už bývá, u kravína jsou kočky. Nepatří vlastně nikomu, ale zaměstnanci kravína je často krmí, kočky na místě proto zůstávají a loví v kravínu myšky. Spokojenost je na obou stranách. Kočkám se dobře daří a tak to netrvá ani moc dlouho a další generace koček je na světě.
Jenomže leckde se stává, že jsou koťata lidmi zabita a všem je to jedno. V této vesnici jsou soucitní lidé. Koťata nezabíjejí. A tak to v kravínu v létě vypadalo jako v malém kočičím útulku. Místní veterinární lékař nám o problematice koček v kravínu pověděl, jezdí tam ke kravám.
A tak jsme se rozhodli pomoci. Naše sdružení zaplatilo zatím kastraci 5 koček a 2 kocourů. Ještě zbývá zaplatit kastraci jedné kočky a dvou kocourů. Pak bude práce hotová a další koťata se rodit nebudou. Z letos narozených koťat jsme našli domov již sedmi z nich. Dalších sedm koťat bude na svůj domov čekat na naší výstavě.
Co dodat? Myslím, že další slova jsou zbytečná, snad je to, že advent je časem sblížení a příslibu nových začátků. A tak se na vás všichni tito chlupatí tvorečkové a s nimi i mnozí další budou těšit na Adventní umísťovací výstavě v kavárně U Chlupatýho ducha v sobotu 3. prosince v Praze v Konviktské 6.
