 |
 |
První zmínky o předchůdkyních dnešní Evropské kočky lze vysledovat až do roku 1925, kdy se angličtí chovatelé rozhodli, že se ve Velké Británii nachází značné množství hezkých, ale nešlechtěných koček, které by si také zasloužily vlastní standard. Od roku 1938 počalo jejich skutečné šlechtění a vývoj pak následně směřoval k robustnímu typu koček. K získání různých barevných variet používali angličtí chovatelé křížení s perskými kočkami. Takto vzniklí jedinci byli spíše zaoblenějšího typu. Naproti tomu ve Skandinávii se severští chovatelé snažili o upevnění přírodního typu koček atletického vzezření.
Srst je hustá, přilehlá, pružná a lesklá. Hlava je dosti velká, obličej vytváří dojem kulatosti, přesto je ale spíše delší než širší s dobře vyvinutými tvářemi. Nos je spíše rovný, středně dlouhý a rovnoměrně široký po celé délce. Uši jsou středně velké, lehce zakulacené, na špičkách mohou mít chomáčky chlupů. Oči jsou kulaté, jejich barva má být čistá a jasná, závislá na barvě srsti. Evropská krátkosrstá je střední až velká kočka s pevnýma, středně vysokýma a silnýma nohama, pevnými kulatými tlapkami. Ocas je středně dlouhý, silný v kořeni a rovnoměrně se zužuje k zakulacené špičce.
Evropská kočka je zcela individuální osobnost, a tak není dost dobře možné popsat její obecnou povahu. Lze říct, že Evropské krátkosrsté kočky se vyznačují samostatností, bystrostí, inteligencí, zvědavostí a přítulností. Přítomnost ostatních koček jiných plemen jím zpravidla nečiní problémy. Lidské společnosti se také velmi dobře přizpůsobí, ale k neznámým lidem bývají obezřetné a nedůvěřivé.
 |
 |
Pitipačka ze sousedství je typickou zástupkyní bezpapírových Evropských koček. Kožíšek má překrásně mourovatý, tedy pardon, správně bych měla mňouknout tygrovaný, ozdobený bílou náprsenkou a punčoškami. Její skutečné jméno neznám, přezdívku Pitipačka dostala od Honzy za svou neohroženost.
Honzovi přátelé mají roztomilého Westíka jménem Falco, jehož jednou z nejoblíbenějších činností je prohánění nás koček. Většina z nás mu dělá radost svým prcháním, jakmile ho spatří, ale ne tak Pitipačka. Když ji Falco poprvé uviděl, zazářila mu jeho drobná očka a hned byl celý natěšený, jak ji prožene. Rozběhl se tedy k ní, ale ona nic. Nejen, že nezačala zbaběle prchat, naopak popošla mu naproti pár pomalých kroků a naježila se jen tak trošičku, aby se neřeklo. A pak udělala něco, čeho by se Falco nenadál ani v hrůzostrašném snu o nebojácných kočkách. Ne, nezaútočila na něj, to by bylo příliš jednoduché. Prostě si sedla, zůstala jako socha bez jediného pohybu a pevně se mu zahleděla do očí. „Tak pojď, mladíku, a ukaž se,“ říkala svým výrazem, ale nejsem si jistá, zda ji Falco dobře rozuměl. Chvilku na ní zíral, jako u vytržení, a pak se rozvzpomněl, že vlastně hrozně pospíchá, protože musí nechat svůj psí podpis na rohu zítky o dva domečky dál. Tedy nevím, jestli ten jeho spěch byl opravdový, možná ho jen velmi přesvědčivě sehrál.
Od té doby udržují Falco s Pitipačkou nepsané příměří. Ona se mu neplete úmyslně do cesty a on, když ji náhodou zahlédne, tváří se, že ji nevidí. Mňouknu vám upřímně, že já sama se jejímu chování k Falcovi vůbec nedivím. Pitipačka má totiž jednoduše trénink, neb sdílí své obydlí s párečkem pěkně urostlých bull teriérů.
Zdroj: www.ocasky.cz
