Barvy jako například zlatavá, lila, béžová, zelenkavá a mnoho jiných, ve kterých si libují naše partnerky, jsou nám cizí. Nevyznáme se v nich, pleteme si je navzájem, a pokud se nás naše drahá zeptá, jestli jí více sluší halenka v odstínu bordó nebo starorůžové, jsme bezradní a nedokážeme jí odpovědět. Jsme-li požádáni, abychom vymalovali pokoj partnerčinou oblíbenou žlutozelenou, musíme jí napřed předvést ke schválení namíchaný a uschlý vzorek. Pokud tak neučiníme, se zlou se potážeme a můžeme počítat s tím, že budeme nuceni pokojík vymalovat znovu.
Před časem běžela reklama na nějaké auto, už nevím na jakou značku, ostatně na tom nezáleží. V ní si mladý pár vybíral svého nového plechového miláčka ve vyměněných rolích, žena volila motor a muž barvu. Z poloviny to bylo v pořádku, pokud se žena v autech vyzná, proč by nemohla určit, jaký typ paliva, objem a výkon motoru by byl pro jejich rodinu nejvhodnější. Ale muž a barva? To se mi nějak nezdá. Jestli ten chlapík nebyl zrovna výtvarným umělcem nebo alespoň módním návrhářem, určitě se nemohl trefit do vkusu své milované.
Jsou však oblasti, ve kterých je to s barevným rozlišováním ještě daleko horší, mnohdy matoucí i pro ženy s jemným barvocitem. Máte rádi víno? Já ano, mé nejoblíbenější je Rulandské ve všech jeho barevných variacích. Už dávno jsem se proto přestal divit, že když dostanu chuť na to, kterému se říká modré, musím si koupit láhev, jejíž obsah má ve skutečnosti barvu červenou. A že šedé je vlastně doopravdy jen světle nažloutlé a červené má barvu jen o fous sytější.
Podobně pro nás laiky dost těžko pochopitelné vyjadřování nalezneme mezi příslušníky různých zájmových skupin. Takoví lidé se často vyjadřují jazykem, který je pro nás doslova matoucí. Nu, řekněte sami, co si představíte pod pojmem „modrá?“ Já třeba bezmračnou oblohu, případně jeden ze svých oblíbených hrníčků na kávu. Nebo nač si vzpomenete, zaslechnete-li slovo „červená?“ Mně se vybaví semafor na křižovatce nebo svetřík, který s oblibou nosí moje manželka. Ale už jste někdy viděli modrou nebo červenou kočku? Já tedy ne, to tříbarevné stvoření, které si slastně spí vedle mě, je nádherně bílo oranžovo černě vzorované. Nebo veselý kocourek, kterého občas potkávám ráno cestou na autobus, tak ten je jednoznačně šedivý. A vidíte, podle tvrzení chovatelů koček, tedy odborníků na slovo vzatých, se prý hluboce mýlím. Těm oranžovým skvrnkám na našem předoucím klubíčku se přece správně říká červené, a ten můj ranní kamarád není vůbec šedivý, ale modrý. Kromě srsti má zřejmě i modrou krev, protože je to vznešený pan „Britský modrý.“
Ono vlastně vůbec nezáleží na tom, jestli nás příroda obdarovala jemným barvocitem nebo zda na nás byla v tomto ohledu skoupá. Ba ani na tom, jak který člověk tu či onu barvu nazývá. Všechny barvy jsou totiž svým způsobem krásné a zajímavé, akorát si jejich vnímání člověk nesmí kazit politikou.
