Existují však i opačné případy, v nichž se žena dopouští fyzického domácího násilí na svém partnerovi. Tento obrácený gard je pro běžného člověka dost těžko pochopitelný, ale obávám se, že ani jej nelze pominout. Chtěl-li bych toto tíživé téma trochu odlehčit, představil bych si ušlápnutého stopadesáticentimetrového třasořitku, nad nímž se s válečkem na nudle tyčí hřmotná matróna, která má ruce silné asi tak, jako on nohy. Jenže žerty stranou, téma je příliš vážné, než aby z něj člověk dělal legraci.
Nicméně nesmíme zapomínat ani na poněkud skrytější formy domácího násilí, o nichž se tolik nehovoří a které jsou právně nepostižitelné. Tyto formy většinou „fyzicky nebolí,“ jsou spíše povahy psychické a patří mezi ně například soustavné chorobně žárlivé pronásledování partnera nebo partnerky. Každodenní prohledávání aktovky, kapes, kabelky, projíždění mobilního telefonu a neustálé podezíravé vyptávání kdes byl, s kým, a co jsi tam dělal. Takové chování může udělat oběti ze života doslova peklo, a je jednou z nejkratších cest k rozpadu vztahu.
Za zmínku stojí též bezdůvodné odmítání partnerského sexu, případně jeho poskytování pouze „za odměnu.“ Sex je, jak známo, jednou ze základních životních potřeb a zároveň tou nejkrásnější činností, které se spolu mohou věnovat dva lidé, kteří jsou si úzce blízcí. Jeho podmiňování, například, až vygruntuješ, uvaříš, koupíš mi to či ono, lze tedy též považovat za formu domácího násilí, a nezřídka bývá podhoubím pro vznik vedlejších vztahů. V této činnosti jsou „mistryně“ zejména ženy, ale můžeme se občas setkat i s případy, v nichž ji používají muži.
Těchto skrytějších forem domácího násilí by bylo možné nalézt celou řadu, některé z nich jsou již natolik subtilní, že jejich označení jako násilí, je otázkou spíše subjektivní. Pro příklad uveďme jednostranně vyvolanou tichou domácnost, případně přehnanou kritičnost, způsobenou vlastní leností. V ní jde o poněkud paradoxní přístup, který by se dal charakterizovat větou „mně se to udělat nechce, a proto až to uděláš ty, zkritizuji tě za výsledek.“
V drtivé většině případů je na počátku každého partnerského vztahu láska, touha po společném životě a po potomcích. A proto každý, kdo byť jen myšlenkou zavadí o to, že by se chtěl snížit k použití nějaké formy domácího násilí, by si měl nejprve na společné začátky dobře vzpomenout. Možná jsem naivní, ale přesto se domnívám, že pak by mezi námi bylo tohoto násilí přece jen o něco míň.
