Na rozdíl od mnoha „hříbkařů“ jsme sbírali všechno možné. Vybaveni brožovaným Smotlachou jsme si dělali radost masáky, liškami, bedlami, žampióny, holubinkami, májovkami, pýchavkami, špičkami travními, klouzky, václavkami a dalšími houbami, nejrůznějších barev a tvarů. Skuteční mykologičtí odborníci z nás však nebyli, na to jsme byli příliš opatrní. Například takové šedivky jsme raději nesbírali, v obavě abychom si ji nespletli se sice vzácnou, ale prudce jedovatou muchomůrkou tygrovanou. K tomu, aby si holubinka zasloužila čest skončit v našem košíčku, musela mít klobouk barvy zelené nebo fialové. Ještě tak občas červené, ale to se nám napřed musela prokázat, že není palčivou vrhavkou. Před sličnými barevnými čirůvkami jsme měli respekt a nechávali jsme je, aby zůstaly pěknou lesní dekorací.
Přibývající křížky na zádech nic neubraly na mé oblibě houbaření. Hledání, sbírání, příprava na různé způsoby a konzumace tohoto lesního bohatství je stále mou oblíbenou činností. Touto svou vášní jsem postupně nakazil svou manželku a posléze i dvě dcery, a všichni jsme se ve zdraví dožili dnešních dnů.
Letošní babí léto dělá prozatím čest svému jménu, vlahé dny, proložené občasným deštěm houbám jen přejí. Na svatého Václava jsme s manželkou vyrazili do blízkých polabských lesů a naplnili svůj košík pestrou houbovou směsicí. Pak přišla na řadu smaženice, houbová polévka, posléze omáčka, ani bedlové řízky nezůstaly stranou. A nakonec, po všech těch houbových kulinářských orgiích přišel šok.
Čirou náhodou se mi dostala do ruky knížka o houbách od dánského mykologa Thomase Laessoe. Zalistoval jsem v ní, a ke svému zděšení jsem zjistil, že existuje například jedovatá bedla ostrošupinná, velmi podobná klasické jedlé bedle vysoké. Nebo třeba, opět jedovatá, pečárka zápašná, celkem snadno zaměnitelná s pečárkou ovčí, tedy naším známým chutným žampiónem. A což teprve holubinka nádherná? Na pohled možná opravdu nádherná červená houba, která je však jedovatá, ale na rozdíl od vrhavky to na sebe palčivou chutí neprozradí.
Tak nevím. Všechnu tu jedovatou verbež jím už odmalička a možná jsem už dávno mrtvý. Snad jsem to ani nepoznal a nevím, že tenhle svůj článek píšu vlastně ze záhrobí. Anebo na naše houby platí ten stařičký prověřený brožovaný Smotlacha, a Laessoe se týká jen nějakých podivných hub cizokrajných? Možná bych se měl nad sebou vážně zamyslet a na stará kolena konvertovat k těm klasickým hříbkařům.
