Obzvláště lidé jsou při této činnosti vynalézaví. Někteří si kýchnutí ani pořádně neužijí, snaží se jej utlumit a pčíknou tak, že je to sotva slyšet. Jiní si jej však dokáží doslova vychutnat, dlouze se nadechnou, zavřou oči, kýchnou, jak když vystřelí a celí se přitom otřesou. Běda všem lekavým jedincům v jejich okolí. My kočky to tak krásně neumíme, kýchneme jen tak mimochodem, aby se neřeklo, a snažíme se, aby nás přitom nikdo neslyšel. Bodejť by také ne, pořádným zvučným kýchnutím s dlouhou přípravou a ještě delším dozníváním bychom si leda tak vyplašily myši, případně upoutaly pozornost svých přirozených nepřátel.
Mňouknu vám, co se dvakrát brzy po sobě přihodilo Honzovi s Lindou. Honza občas přijde domů docela utahaný, to se pak natáhne na kanape a pustí si televizi. Tvrdí, že ty nesmysly, které tam dávají, jsou pro něj příjemnou kulisou ke krátkému zdřímnutí a říká, že nejlépe se mu klimbá při zprávách. Jenže to by Linda nebyla Lindou, kdyby toho pokaždé nevyužila. Lehne si mu na rameno, tělem se mu opře o krk a začne s tak hlasitým uspávajícím předením, že celá rezonuje. To je pak Honza ztracený a okamžitě vplouvá do rovin, které jsou na rozhraní mezi spánkem a bděním.
„RRRRR, RRRRR, RRRRR, hepčí, RRRRR, RRRRR, RRRRR ...“ Tak tohle se přihodilo Lindě, mezi souvislé hlasité předení se jí vloudilo jedno nenápadné kýchnutí. A Honza? Byl z toho celý paf a myslel si, že se snad zbláznil, tohle se mu stalo už podruhé. On totiž v tom svém polospánku věděl o Lindině kýchnutí asi o vteřinu dřív, než k němu došlo.
Já jsem sice jen kočka, ale přece jen mám k přírodě o něco blíž, než člověk, a tak si myslím, že se Honza nezbláznil. Buď se ta Linda musela vteřinu před svým kýchnutím nějak maličko pohnout, a on to vycítil, nebo ve svém polospánkovém alfa vnímání mimoděk vyčetl předzvěst pčíknutí přímo z jejího mozku. Nebo...? Nevím. Je mnoho tajemných věcí mezi kočkou a člověkem. Pardon, vlastně jsem chtěla mňouknout mezi nebem a zemí.
