Samozřejmě, že existují i výjimky, mlčenlivé dámy a upovídaní pánové. O těch se zmiňuje i jedna stará pravda, která říká, že příliš povídavá ženská není nic příjemného, ale ukecaný chlap je hotové neštěstí.
Nicméně v běžné domácnosti platí, že větší potřeba mluvení náleží právě ženě. Když přijde ze zaměstnání, potřebuje se uvolnit od pracovních problémů tím, že je někomu sdělí. Podnětů, evokujících ženskou potřebu mluvení je mnoho, sdělit svůj noční sen, pohovořit o tom, co ji zaujalo, co se jí líbí či nelíbí, nahlas si ujasnit nějaké rozhodnutí. Někdy potřebuje mužův názor, většinou si vystačí s vědomím, že jí její partner naslouchá. Občas, například když ji něco opravdu trápí, jí vedle partnerova naslouchání a názoru daleko více potěší chlácholení.
Proto bychom my muži měli být naším ženám uchem, ochotným k trpělivému naslouchání. Pravda, mnohdy nám k této činnosti postačí částečná pozornost, právě taková, abychom dokázali včas a smysluplně reagovat na přímou otázku nebo zachytit změnu emočního náboje. Jindy je však třeba věnovat mluvící ženě pozornost stoprocentní, dát jí najevo, že s ní její problém sdílíme, citlivě jí nabídnout, obrazně řečeno, své rameno k vyplakání a zejména ji ujistit, že stojíme na její straně, za každých okolností jsme její oporou.
V opačném případě se nám klidně může stát, že si naše milovaná časem nalezne uši zástupné a bude věčně pryč, brebentíc s nějakou svojí kamarádkou, která je podobné situaci. A pokud budeme zapomínat na to rameno? Pak to může být ještě horší, neb náhradní rameno jí nabídne někdo jiný, a zároveň s ramenem třeba i něco navíc.
