„Nic si z toho nedělej, ten můj je taky úplně neschopnej, nedokáže přijít domů dřív, když se potřebuju zdržet, však ty víš kde.“
„Ta paní, co se mnou bydlí, je fakt hrozná. Vod tý doby, co jí šéf přidal, se doma neukáže včas, aby udělala pořádný jídlo. Bůh ví, za co jí vlastně přidal, no né?“
„Já na tom nejsem vo nic líp, Ta moje mě včera vůbec nenechala koukat na fotbal. Že prej musíme probrat tu dovolenou, jako by to nemohlo počkat do zejtra.“
V těchto útržcích pomyslných rozhovorů jsem vynechal několik „přiléhavých“ pojmenování, protože jinak by byly neotisknutelné. Konkrétní věty dvou kamarádek, sedících spolu například u sklenky vína, a dvou sousedů, bavících se třeba přes plot, jsem si sice vymyslel, avšak dialogy podobného ladění můžeme slýchat až příliš často. Rozhovory, v nichž s gustem pomlouváme své partnery a partnerky, jako bychom se trumfovali, kdo z nás má horší protějšek. A aby toho nebylo málo, nezřídka se setkáváme se situací, kdy je pomlouvaný partner v doslechu, a je zaplavený takovým přívalem polopravd a překroucených skutků, že není s to se vůbec bránit.
Nevím, snad je tento úkaz dnes v módě a ten kdo si neumí svůj protějšek pořádně „vzít do úst,“ podléhá obavám, že není ve společnosti příslušníků stejného pohlaví dostatečně na výši. Řeknu to prostě, vůbec se mi to nelíbí, nepřipadá mi to správné. Máme-li v sobě aspoň špetku úcty ke své drahé polovici, tak takovýmto bezuzdným a snad i v podstatě bezmyšlenkovitým pomlouváním si ji sami brzo úplně udusíme. Přestaneme si vážit všeho toho dobrého, co pro nás a naši rodinu dnes a denně dělá, a zvykneme si vypichovat a zdůrazňovat jen jeho či její chyby, bez ohledu na to, zda jsou drobné nebo závažné, případně zda dokonce existují pouze v našich očích.
Je jasné, že každý z nás má své nedostatky, jimiž může jít svému protějšku na nervy, a od nichž si on občas potřebuje ulevit třeba tím, že se někomu svěří. Nicméně měl by tak činit s úctou, s humorem a bez ponižování. Možná jsem v úvodních dialozích nezvolil témata, která jsou v dnešní době nejfrekventovanější, ale chtěl-li bych je přeložit do řeči vlídné a přátelské, prosté urážek mezi partnery, mohly by znít například takto:
„Asi budu muset s Petrem hodit řeč. Vím, že se snaží nadchnout Péťu pro fotbal, aby pořád nevysedával u počítače a měl víc pohybu, ale musím ho dokopat k tomu, aby s ním dělal matyku a fyziku. Já už to nestíhám a on má na to buňky, to se musí nechat.“
„My se budeme muset pokusit nějak líp domluvit. Často se potřebujeme zdržet oba najednou a pak máme kvůli tomu doma Itálii. Své úterky a čtvrtky si ale vzít nenechám, tak snad mu budou stačit jiné dny.“
„Ta moje Jaruš dostala přidáno a teď nosí domů víc, než já. Fandím jí, ale co je mi to platné, když ji teď doma skoro nevidím. Asi to bude chtít pořádnou kytku, aby si občas vzpomněla na můj žaludek.“
„Jo, jo, Jitka je poslední dobou nějak víc nervózní. Prý ji tlačej, aby do konce měsíce nahlásila dovolenou, a že zatím vůbec nevíme, kam pojedeme. Včera to sice vodnes fotbal, ale nakonec jsme vybrali suprový místo na Šumavě. Nechtěli byste jet s náma?“
