Jak léta postupovala, mé vidění na blízko se paradoxně přiblížilo tomu skutečnému dravčímu. Maličká písmenka například v novinách nebo na příbalových letácích u léků se pro mě měnila v titěrné nerozeznatelné blešky, a když už mi začaly být ruce krátké na jejich rozluštění, rozhodl jsem se navštívit oční lékařku. Verdikt byl jasný a nekompromisní, „vážený pane, nedá se nic dělat, budete potřebovat brýle na čtení.“ Ty první byly slaboučké, ani ne celá jedna dioptrie, další pak o něco silnější a po čase k nim přibyly brýle na střední vzdálenosti, které používám při práci s počítačem.
S koukáním na dálku jsem na tom byl dle svého subjektivního pocitu stále dobře, i když, pravda, občas jsem při zaostřování musel trochu přimhouřit oči. „Paní oční,“ jak tu svou očařku soukromě nazývám, mě nedávno při poslední návštěvě vyvedla z omylu. Když jsem na vzdálenost asi tak tří metrů nedokázal rozeznat taková ta různá maličká T, E, A, Z, I na světelném panelu, obdržel jsem předpis na své první brýle na dálku. V optice mi dali vybrat z nepřeberného množství různých více či méně vkusných a zároveň drahých a ještě dražších obrouček, oči mi pro jistotu ještě jednou přeměřili a přislíbili, že brýle budu mít připravené do čtrnácti dnů.
Přiznám se, byl to tak trochu zvláštní pocit, vyjít si poprvé v dioptrických brýlích na ulici, v prvních chvílích jsem se dokonce rozhlížel, jestli si mě kolemjdoucí s údivem neprohlížejí. Samozřejmě, že si mě nikdo nevšiml, ale já jsem si najednou začal udiveně všímat svého okolí. V té optice mi totiž zapomněli říct, že jsem zřejmě vyhrál nějakou tajemnou soutěž a stal jsem se majitelem brýlí kouzelných. Najednou jsem měl pocit, jako bych rázem o několik let omládl, a pokud ne celý, tak aspoň moje oči. Zcela zřetelně jsem rozeznával detaily, které mi zůstávaly doposud skryté. Nádherná rašící poupata na stromech a keřích na jedné straně, špína a smetí zanedbaných zákoutí na straně druhé. Hlavně však lidé, kteří měli ještě před chvílí hladké a mladistvé tváře, jakoby mávnutím kouzelného proutku najednou zestárli a do tváří se jim vryly spousty vrásek.
Asi tak dva, tři dny jsem si na své nové brýle zvykal, nyní je nosím prakticky stále, ale občas si říkám, zda bych neměl znovu zajít do té optiky a kouzelné brýle jim vrátit. Mám totiž špatné svědomí vůči lidem, které denně potkávám a nemohu se smířit s tím, že za cenu mého omládnutí se právě jim vepsal věk do tváří.
