Drobnými ostrými předními zoubky a drsným jazykem je nutné pečlivě odstraňovat z drápků a jejich okolí nečistoty, které se na ně dostanou při běhání v přírodě, lezení po stromech nebo při domácích aktivitách. Nedovedete si představit jak je nepříjemné, když se vám na drápek zachytí třeba kousíček tvrdé kůry z kmene stromu, hrudka mokré hlíny, případně cár látky z lidského oblečení. Takový drápek pak klouže, neudrží vás a uvádí vás v nebezpečí, že odněkud spadnete.
Další a snad ještě důležitější součástí péče o drápky je pravidelné broušení. Když přerostou, začnou vám překážet v běhání a stále se zachytávají o všechno možné. Časem se otupí, aniž si to uvědomíte a zradí vás ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Ostuda z uprchlé myši, kterou jste už měli pod tlapkou je v takovém případě nejmenším zlem, které vás může potkat. Proto je třeba, aby si každá z nás zvolila takový druh předmětů, který jí bude k broušení drápků nejvíce vyhovovat. Pravda, lidé se nám občas snaží pomáhat a podstrkují nám různá umělá škrabadla, která buď sami vyrábějí, nebo kupují za drahé peníze, ale to nám obvykle nebývá moc platné. Výběr správné brusné plochy je totiž zcela individuální záležitostí a co je dobré pro jednu kočku, nemusí vyhovovat druhé.
Když jsem bydlívala u své lidské rodinky, s oblibou jsem používala kanape, které měli v obývacím pokoji. Bylo potažené drsnou tkaninou plnou uzlíků, do které se mé drápky pěkně zachytávaly a při použití trochu větší síly se z nich odlupovaly nepotřebné vrstvičky. Takové broušení bylo navíc docela zábavnou, ba přímo tvůrčí činností. Z povrchu kanape jsem umně vyplétala jednotlivé uzlíky a vytvářela nádherné ozdobné třásně. Mí lidé bohužel zpočátku neměli pro tyto mé umělecké sklony pražádné pochopení, bránili mi v něm a snažili se mě přimět, abych si své drápky brousila na obyčejném prkně na balkóně. Časem však prohlédli, pochopili marnost svého snažení a kanape obětovali mému uměleckému rozvoji. Nesmírně jsem si jejich obratu tehdy vážila a dodnes jsem jim za něj vděčná.
Damián si na rozdíl ode mě na umělé povrchy nikdy moc nepotrpěl. Naši mu kdysi pořídili škrabadlo, které však používal spíš z nouze, když se dlouho nedostal ven. Co však opravdu miloval, byly stromy. Čím širší kmen a drsnější kůra, tím líp. Broušení drápků pro něj nebylo pouhou péčí o sebe sama, ale přímo obřadem. Vždy se nejprve pořádně rozběhl, poté mohutným skokem se široce roztaženými tlapami přistál na kmeni, aby pak vyšplhal do výše asi dvou metrů. Slezl dolů, silou se o kmen opřel a přistoupil k vlastnímu broušení, až odlétávaly kousky kůry. Nakonec proceduru s rozběhem, skokem a šplháním zopakoval ještě jednou, zřejmě tak porovnával ostrost drápků před broušením a po něm.
A Linda? Ta k broušení drápků přistupuje docela jiným způsobem a s oblibou jej používá, když chce jemně upozornit své lidi, že si dovolili přehlédnout nějaký její důležitý požadavek. V takových případech zatne své drápky například do koberce, případně do přehozu přes postele a brousí tak dlouho, dokud neupoutá lidskou pozornost. Budu muset podrobně prozkoumat techniku jejího broušení, je totiž trochu jiná, než jakou obvykle používají ostatní kočky. Nevím jak to dělá, ale její broušení je pokaždé slyšet po celém domě, a když si dá pořádně záležet, tak i na terasu přes zavřené dveře.
