I na optimistu, který se snaží dívat pozitivně na život, občas dolehne „tíha bytí,“ ne snad pod vlivem nějaké jedné konkrétní události, spíš se vše jaksi nastřádá. V takových chvílích si vždycky říkám, co je pro člověka důležité, na čem záleží. Záleží na každém z nás. Záleží na tom, jak se chováme ke svému okolí, zda třeba dokážeme bez příčiny vyloudit úsměv na docela neznámého člověka. Úsměv, který nás nic nestojí, který nám nic hmotného nepřináší, ale který přitom možná zrovna toho neznámého potěší. Vždyť takový úsměv, který na první pohled nic neznamená, o nás vlastně vypovídá, že bez ohledu na tíži či lehkost vlastního bytí nejsme sobečtí, nemyslíme jen na vlastní prospěch a dovedeme někoho nezištně potěšit.
Všechno je v lidech. Úplně jinak vnímáme, když nám někdo v tlačenici šlápne na nohu, zastaví se a omluví, než když ve spěchu jen tak přes rameno utrousí, že se mu motáme v cestě. Když v obchodě zjistíme, že nákup zas stojí o stovku víc, prskavka za kasou nám náladu nespraví, ale milý úsměv, případně vlídné slovo paní pokladní hrot našeho nepříjemného překvapení trochu otupí. Když pustíme někoho sednout v dopravním prostředku a přitom tiše mrmláme cosi o invalidech a důchodcích, jezdících v dopravních špičkách, určitě v daném člověku vyvoláme mnohem trapnější pocit, než když mu své místo uvolníme s úsměvem.
Podobných situací, v nichž záleží jen na našem přístupu k druhému člověku, jsou spousty. Začínají drobnostmi, o nichž jsem se zmínil, a končí třeba tím, že se svým přístupem dokážeme vyvarovat zbytečné hádky s někým, na kom nám záleží nebo kdo je pro nás nějakým jiným způsobem důležitý.
A tak mi promiňte, vážení čtenáři, že jsem se dnes rozepsal v tématu, které mnohým nic neříká, ale až se nad vámi pokusí rozprostřít svá křídla splín, vzpomeňte si na tyto řádky a buďte na své okolí vlídní. Třeba se ten splín zalekne a zase odletí.
