Šplhání po člověčí noze ve snaze dostat se na stůl nebo alespoň na klín, spojené s neodbytným dožadováním se pokrmu, který zrovna jíte: „Vím, že jsi mi sice před chvilkou naplnil misku mým krmením, ale jsem přesvědčený, že to, co jíš ty, je mnohem lepší. Šunku si od tebe vezmu celou, jogurtu ti nechám v kelímku jen tolik, kam nedosáhnu jazykem. Ale neboj se, o hladu nezůstaneš, z tvého pečiva ochutnám jen drobek.“
Donáška živých myší až do pokoje k vašim nohám: „Vážím si toho, že mě denně krmíš tím, co sám ulovíš, a tak jsem ti teď na oplátku přinesl úlovek svůj. Podívej, je úplně čerstvá, ještě živá, chyť si ji, ať poznáš, jaká je to zábava a dobrodružství, a nakonec ochutnej, je to opravdu vybraná lahůdka. Však jsem si dal záležet a vybral jsem pro tebe toho nejtučnějšího myšáka, na kterého jsem dnes narazil.“
Zneviditelnění těsně před plánovanou cestou k veterináři: „Nemysli si, já už dopředu poznám, co na mě zase chystáš. Napřed mě zavřeš do té stísněné přepravky, povezeš mě tou smradlavou věcí a určitě pojedeš tak rychle, aby se mi udělalo špatně. Pak mě necháš nejmíň půl hodiny čekat mezi ostatními spolutrpiteli a ani mě k nim nepustíš z přepravky ven, abychom se mohli pozdravit a případně poprat. Potom mě budeš držet a nedovolíš mi, abych se škrábáním a kousáním bránil tomu zlému člověku v bílém plášti, který mi nikdy neudělal nic příjemného. Na závěr mě zase necháš bez povšimnutí hlasitě mňoukat cestou zpátky. To tedy opravdu děkuji, nechci, radši se ti na chvíli ztratím a budu doufat, že tě ty zvrácené choutky přejdou.“
Damián míval takovou zvláštnost, sice jako drtivá většina koček miloval ležet na člověkovi, příst a nechat se hladit, ale pokud byl člověk přikrytý dekou nebo peřinou, nikdy si nelehl přímo na něj, vždy se mu stočil na polštář těsně za hlavu. Tímto gestem mu říkal: „Vím, že jsi se přikryl, protože je ti chladno, ale děláš chybu, dobře víš, že si na přikrývky nelehám. Kdyby ses odkryl, vlezu si na tebe a zahřeji tě sám. Takhle tě mohu pouze oblažovat hlasitým duněním svého předení rovnou do ucha."
Což o to, lidé, kteří s námi dlouhodobě obývají naše domovy, obvykle nemívají problémy s tím, aby nám porozuměli, protože si časem zvyknou na naše potřeby a přizpůsobí se nám. I my kočky většinou dobře rozumíme svým lidem, a i když ne vždy plně chápeme význam jejich slov, dokážeme skvěle vycítit jejich duševní rozpoložení a na oplátku za jejich péči jim rády v případě potřeby podáme pomocnou tlapku v podobě útěchy. Horší to občas bývá v okamžicích náhodných setkání s jinými živočišnými druhy. Zvířata daleko více, než lidé, komunikují neverbálně, různými gesty a pohyby, a některá gesta mají u různých druhů různé významy. Občas dokonce protichůdné, vedoucí ke zbytečným nedorozuměním.
Setká-li se například kočka se psem, nemusí k sobě pokaždé nutně okamžitě pocítit zášť a mohou se zkusit „oťuknout.“ Pes běží ke kočce a vrtí ocasem, čímž říká „mám dobrou náladu, jestli chceš, můžeme si spolu hrát.“ Jenže kočka si to nedokáže správně přeložit, vrtění ocasu pochopí jako podobné gesto kočičí, totiž mávání, které má však význam zcela opačný, znamenající „jdu do boje.“ A problém je na světě. Podobné je to s lehnutím si na záda, které, pokud se nemýlím, v psí řeči znamená výraz podřízenosti, kdežto v kočičí je tvrdou obranou proti silnějšímu nepříteli. Stejně jako s lidmi, dokážeme se my kočky sžít i se psy, s nimiž strávíme delší dobu, protože čas přinese oboustranné porozumění cizojazyčným výrazům. Ale u náhodných setkání je opatrnost vždy na místě, zejména u nás koček, protože jsme ve srovnání s většinou psích plemen slabší.
