Z každé kočičí dušičky, která sem přijde, rázem jakoby mávnutím kouzelného proutku spadnou všechny vlastnosti, které její majitelce pomáhaly přežít a uspět v konkurenčním boji pokračování rodu tam „dole“ na zemi. Damián pozbyl své netolerantnosti, kterou dřív projevoval vůči všem ostatním kočkám kromě Lindy. Jeho bojovnost, díky níž byl kromě posledních pár let výborným lovcem, se přetvořila v určitou soutěživost a skloubila se s hravostí, Pocítil náhlou úlevu od všech bolestí, které ho trápily na sklonku života, a začal si zvykat na zdejší všeobjímající nebeské prostředí, kde sice neexistují pojmy jako zima, hlad, spory a nenávist, ale kde je poněkud nudno. Výsledkem bylo, že docela rád ode mě přijal nabídku přátelství, zejména když zjistil, že jsme na zemi provázeli stejnou lidskou rodinu, i když v úplně jiném časovém období. Jenom mu chvilku trvalo, než pochopil, proč ho tak dobře znám a proč jsem o něm naškrábala tolik povídání. Možná z něj nebude tak vášnivý vypravěč, jakým jsem já, ale doufám, že si ho v tomhle ohledu trochu vychovám a že mě bude časem rád doplňovat.
Tady si každá kočka žije a užívá nebeské hojnosti víceméně po svém a nějaké velké přátelství tu není obvyklé. V tomto směru jsme s Damiánem zavedli cosi nového, něco, co nám umožňuje nejen být spolu, ale trošku si užívat i některých z dávno zapomenutých pozemských radostí. Když se chceme pobavit, honíme se navzájem mezi obláčky nebo se pacičkujeme o růžovou umělou myš, kterou nám zde dávají a o níž nám tvrdí, že je skutečná. Tváříme se, jako bychom o ni bojovali doopravdy, ale ve skutečnosti se nepereme, to zde jaksi nejde. Nicméně naše hry nám přinášejí spoustu povyražení a pohybu, kterého se zde jinak moc nedostává.
Ale teď k tomu, proč mě Damián přiměl, abych už zase začala psát. Je tu mnohem kratší dobu, než já, a i když zdejší čas ubíhá poněkud jinak, než ten pozemský, má pocity ze svého života v daleko čerstvější paměti. Na zemi je teď únor a zima začala konečně dělat čest svému jménu. Mrzne, jen praští, my kočky v legraci říkáme, že jezevčíci nesmí ven, protože by se lámali v zatáčkách. Jenže ona to není tak docela legrace, aspoň ne pro kočky, psy a jiná zvířata, která nemají své lidi, v jejichž domovech by se mohla ohřát. Damián býval vždy velkým vyznavačem tepla, s oblibou se přímo roztékal na slunku nebo u topení. A tak vám, lidem nyní vzkazuje svou prosbu: „Vy, kteří máte dobré srdce a uvidíte, jak se někde venku trápí nějaké zvíře zimou, můžete-li, pomozte mu. Buď si ho vezměte domů ohřát, nebo pokud to nejde, tak se mu alespoň postarejte o krmení, ono si pak trochu toho tepla, nutného k přežití, samo vyrobí.“ Nu a já se k Damiánovým slovům ráda přidávám.
