Každá z nás je malířkou a grafičkou v jedné osobě, a to již od dob, kdy člověk ještě dávno nebyl člověkem. Dříve jsme jako plátna používaly přírodní materiály, dřevo a kůra stromů bývaly výborným podkladem pro naše umělecká díla, do nichž jsme svými ostrými drápky vyškrabávaly obrazy svých tužeb, pocitů a dojmů. Jenže časy se mění, a i když některé z nás dávají i dnes stále přednost materiálům tradičním, moderní kočka jde s dobou. Kůru a dřevo vyměnila za zařízení lidských obydlí a ruku v ruce s tím diferencovala svou tvorbu do různých uměleckých stylů.
Například pro realistický styl grafické tvorby jsou nejvhodnější sedací soupravy s koženým, v případě nouze alespoň koženkovým potahem. Kočka realistická grafička do nich vyrývá svá drobná dílka, která jsou na pomezí obrazové a textové tvorby, která by se dala zjednodušeně přirovnat k lidským ilustrovaným knížkám. Naproti tomu autorky, které se věnují rozmáchlému stylu, který přechází z impresionizmu do surrealizmu, považují za nejvhodnější podklad pro svou tvorbu hrubou uzlíkovou tkaninu, do níž s neutuchající vášní zvěčňují své životní postoje. Za zmínku však beze sporu stojí též naše tvorba naivní, jíž se věnují kočky umělecky nevyhraněné. Jejich styl se vyznačuje bohatou různorodostí, nároky na podkladový materiál nemají veliké a vezmou za vděk v podstatě čímkoli. Koberec je pro ně stejně tak dobrý, jako třeba proutěné křeslo nebo dokonce závěs či záclona. Jenomže lidé, jakkoli se nám navenek snaží ukázat, jak pečují o naše blaho, nemají pro naši tvorbu žádné pochopení. Stále nás ruší, odhánějí nás od našich pláten, jakoby nám chtěli zakazovat náš umělecký rozlet nebo nás alespoň cenzurovat. Navíc nám házejí klacky pod nohy tím, že se nám namísto kvalitních materiálů, na nichž by mohla naše díla vyniknout, snaží vnucovat různá podřadná škrabadla, která by mohl použít snad leda kočičí malíř diletant. Ba ne, to bych byla na lidi moc přísná, tato škrabadla jsou přece jen na něco vhodná. Mohou úspěšně sloužit jako cvičná plocha úplně maličkým koťátkům pro jejich autorské začátky.
Další uměleckou oblastí, které se my kočky s oblibou věnujeme a v níž mnohé z nás vynikají, je zpěv. Ne nějaké lehké popové zpívání, ale pořádné a opravdové pěvectví, něco jako je například lidská operní tvorba. Na rozdíl od lidí, kteří mezi sebou obvykle komunikují obyčejným mluvením, my kočky vkládáme do svého vyjadřování daleko větší hloubku pocitu. Srovnejte třeba na půl úst vyřčenou větičku „mám hlad“ s hlasitým od srdce provedeným mňouknutím, které v překladu do lidské řeči zní „okamžitě se vzbuď, vstaň a dej mi to syrové maso, které máš v lednici.“ Hloubku svého vyjadřování navíc mnohdy podtrhujeme denní dobou, uvedená věta má největší váhu v takových pět hodin ráno.
Specifickou oblastí je skutečná kočičí operní tvorba, které se věnujeme s patřičnou pečlivostí. Sbory bývají smíšené, jako jeviště s oblibou používáme vnitrobloky městských domů nebo venkovské zahrady, naše představení se odehrávají v hlubokých nocích. Milujeme mnohotvárnost, v níž mají chvílemi navrch basy a barytony dospělých kocourů, ozdobené tenory noviců, chvílemi naopak soprány a alty jejich kočičích protějšků, s uměleckým vyvrcholením úchvatných árií společně pějících párů. Řeknu vám, účastnit se nebo si alespoň poslechnout takové vystoupení přináší kulturní zážitek vpravdě hluboký a nezapomenutelný. Jenže ani v této oblasti nás lidé nepodporují, zřejmě nás nechápou a místo toho, aby nás za naši snahu odměňovali neutuchajícím potleskem a žádostmi o přídavky, házejí po nás boty a košťata.
Mrzí mě, že lidé nedokážou docenit naše kočičí umění, ale jsem optimistická. Věřím, že se nám je podaří časem vychovat k tomu, aby nás, jak v oblasti výtvarné, tak i pěvecké podporovali a obdivovali.
