Třeba taková stará paní Stanislava z přízemí, která snad neustále poslouchá za dveřmi své garsonky s okem přilepeným na kukátko. Ví o všem, co se po domě šustne, každého pomluví, každému hned vynadá za kdejakou prkotinu. Jakmile je někde v domě sebemenší ruch v době večerní či nedej bože noční, hned volá policii, aby přijela hříšníkům napařit pokutu, když už je nemůže rovnou zatknout. Běda tomu, kdo je zadaný a za nepřítomnosti svého protějšku k němu do bytu vstoupí osoba opačného pohlaví. To se hned Stanislava postará o drby nejtěžšího kalibru bez ohlednu na to, že se třeba jedná o návštěvu zcela nevinnou. Dříve taková nebývala, za mlada byla hezká a milá holka, za kterou se otočil kdejaký nápadník a společenský život jí vůbec nebyl cizí. Jenomže, jak plynul čas, osud si s ní nehezky pohrál. Manžel ji po čase vyměnil za mladší neopotřebovaný model, a když od ní a od dcerky odcházel, zapomněl si u nich akorát dluhy. O dobré místo přišla už dávno, když si dovolila nebýt po vůli vlivnému okresnímu náměstkovi, který do jejich podniku zavítal na kontrolu, takže nakonec skončila jako uklízečka. A dcerka? Vdala se a poté, co na ní vymámila zbytek peněz, se odstěhovala se svým mužem někam do tramtárie. Potom se u Stanislavy usídlil nehezký skřítek Zatvrdník se svraskalou tváří a kamenným srdcem. To on ji tiše ve spánku našeptává, jak komu ublížit, koho pomluvit a podrazit. Při každém jejím výstupu se zlomyslně pochechtává svým jízlivým smíchem a jeho obličej se stává ještě odpornějším.
S panem Kamilem ve třetím patře je to trochu jiné, mnohem horší. Navenek ukazuje svému okolí vlídnou a přátelskou tvář šarmantního padesátníka, ale jakmile se mu někdo sebemenším způsobem znelíbí třeba jen tím, že k němu není dostatečně uctivý, otočí se proti němu. Úskočně s ním začne spřádat dlouhé a důvěrné rozhovory, aby získané informace mohl co nejvýhodněji zneužít. Přitom je natolik vychytralý, že v sobě nikdy nenechá rozpoznat původce intrik, ba co víc, ve snaze potopit svou oběť ještě hlouběji, se ji snaží naoko utěšovat a vytáhnout z ní další podrobnosti. I on byl dřív docela jinačí, přátelský, férový a spolehlivý, leč i s ním osud zamával. Jeho bývalá jej vroucně milovala do té doby, než kvůli úrazu přišel o lukrativní výnosné zaměstnání. Zavinil si to tehdy tak trochu sám, holt si trochu přihnul a zaměstnavatel ho pak s lehkým srdcem nechal na holičkách. Žena sbalila děti a šla „za lepším,“ rozdrcené koleno mu doktoři zfušovali a na něho zbyl jen ubohý invalidní důchod, a ovšem nikdo jiný, než skřítek Zatvrdník. Ten mu teď pomáhá a vnuká mu způsoby, jak svému okolí ubližovat co nejrafinovaněji a nejvíc.
Ani paní Stanislava, ani pan Kamil nejsou šťastní. Zatvrdník jim sice usnadňuje dosahování jejich temných cílů, ale zároveň je žene dál a dál do propadliště duševní beznaděje. Jediné, co by snad oběma dokázalo ještě pomoci a co by od nich zároveň Zatvrdníka zapudilo, je láska. Taková ta skutečná, čistá a nezištná, ta nesmírně vzácná. Jenže, posuďte sami, kdo z nás by byl hlubokého citu schopen vůči cizímu člověku, který je zlý a nenávistný? Snad jenom blázen. Ale počkejte, možná mě něco napadá. Pokud by náhodou zkřížili svůj osud s nějakou němou tváří, pak snad ta jediná by uměla vykřesat ze zkamenělých srdcí těch dvou jiskřičku něčeho hezkého, co v nich mívali kdysi dávno. Snad by svou zvířecí láskou a chundelatou oddaností dokázala od nich odehnat Zatvrdníka a vrátit jim trochu štěstí. Aspoň tu trošičku, kterou potřebuje každý z nás.
