Ve středu došla situace tak daleko, že nezbylo Honzovi nic jiného, než zavřít nic netušícího kocourka do přepravky, naložit do auta a za podvečerní listopadové tmy se s ním vydat do sousední vesnice na neoblíbenou návštěvu veterinární ordinace. Zpočátku měli štěstí, neb čekárna jindy přeplněná k prasknutí, byla toho dne kupodivu téměř prázdná a jediným Damiánovým spolutrpitelem byl krásný zlatý retrívr. Uvnitř ordinace to však už bylo mnohem horší, nejprve vytažení z přepravky proti své vůli, pak pevné Honzovo držení a vyšetření od pana doktora, které vyústilo ve verdikt přímo nelítostný. „Mykóza! Třikrát za sebou, vždy po třech dnech vykoupat. Nejprve namočit vodou, poté opláchnout speciálním roztokem a pak už neoplachovat, maximálně tak utřít.“
Kočky se za normálních okolností nekoupou, jsou totiž natolik čistotné, že se svým drsným jazýčkem dokážou postarat o kožíšek samy. Já jsem osobně tuto krajně nepříjemnou proceduru zažila jedinkrát. Tehdy byl Honza ještě mladý a bydlel se svými rodiči u mě v městském bytě. Všichni se nechali zmást nějakou přechytřelou knížkou jak pečovat o kočky, která je navedla k tomu koupání. Nedalo se nic dělat, musela jsem je svými drápky rychle vyvést z omylu, aby se to už nikdy neopakovalo.
Jenže teď byla situace poněkud jiná, veterinářův pokyn bylo třeba respektovat a Honza se Soňou si nechali den na rozmyšlenou, aby zosnovali přesný plán této nelehké akce. Honza načrtl hlavní rysy, v přípravné fázi vyklidit koupelnu od všech zbytečností, připravit dvě PET láhve, první s vodou a druhou léčivým roztokem. Poté nenápadně uchopit Damiána, odnést ho do koupelny, pečlivě zavřít dveře, umístit kocoura do suché vany a pevně zafixovat. Nato jej Soňa polije nejprve vodou, pak roztokem a nakonec, bude-li Damián chtít, mohou ho utřít ručníkem. Soňa tento plán doplnila užitečnými detaily, například místo PET lahví použít hrnce, aby se celý proces urychlil a Honzovi doporučila kožené rukavice, jenže ty on lehkovážně odmávl.
Ve čtvrtek večer nastala hodina H. Honza se Soňou byli značně nervózní z možnosti naprosto nepředpokládatelných zvratů v následujícím vývoji a zároveň jim bylo Damiána už předem líto. Samotný Damián neměl ani ponětí o tom, co se na něj chystá a byl poněkud překvapený zvýšenou péčí o svou osobu, jíž se ho lidé snažili podplatit. Dokonce i do té vany se nechal v klidu odnést a první podezření z čehosi nekalého pojal v okamžiku, když ho Honza uvnitř zafixoval hmatem, který mu připomněl vyšetřovací stůl v ordinaci. „Fuj, voda! Ne sice ledová, ale ani dost teplá a navíc i na hlavu, vždyť mi to nateče do uší a do očí! Tak to tedy ne,“ začal nadávat opravdu nahlas. „Nechte toho nebo vám uteču! Že by mě poslechli? Neposlechli, znovu a teď ta voda navíc tak divně smrdí. Okamžitě mě pusť nebo tě poškrábu tak, že na to do smrti nezapomeneš!!! No proto a teď honem pryč. Jenže kudy, když jsou zavřené dveře? Jo vy mě ještě navíc chcete drbat starým hadrem??? Konečně, rychle co nejdál a pořádně se schovat!“
Jediné štěstí všech třech spočívalo v rychlosti, než Damián stačil přejít od nadávek k činům, bylo po všem. Po té akci však vypadal jako zmoklá slepice, po celém domě nechával vlhké stopy a asi dvě hodiny se uraženě olizoval, aby se sebe smyl nejen ten divný parfém, ale hlavně to ponížení, které mu lidé způsobili. Jenom maličko se obměkčil, když mu nabídli jogurt na usmířenou, ale aby ukázal, že se tak levně koupit nedá, vzal si z něj jen pár líznutí.
Dnes už je Damián zase klidný, ve své velkorysosti lidem odpustil. Jenže zítra je neděle a čas rychle utíká k dalšímu koupání. Budu mu držet palce, vlastně všem třem.
