Všimla jsem si, že tohle si lidé občas navzájem dělají a vůbec se mi to nelíbí. To my kočky jsme docela jinačí, ráno své lidi vřele uvítáme hlasitým mňoukáním, zejména v létě, když je brzy světlo, začneme koncertovat hned za kuropění, takže jim skvěle nahradíme budík. Máme totiž náramnou radost, když člověk vstane a v první řadě se mu za to odměníme tím, že se důrazně dožadujeme neodkladného nakrmení. Poté, co člověk tuto naší nejdůležitější potřebu uspokojí, začneme mu svou přízeň vyznávat dalším způsobem, který je už ovšem individuální. Mě Honza vychoval, když byl sám ještě mladičký a vštípil mi do krve nezkrotnou divokost, a proto jsem svou radost z lidské přítomnosti vyjadřovala kočkováním. Počíhat za rohem, zlehka zaútočit a zase se schovat, případně se pořádně poprat s nastavenou rukou. U Lindy je to jiné, ta zřejmě dbá o svou kondici a zdraví, a tak se každé ráno potřebuje pořádně proběhnout po zahradě. Připouštím, že když uteče a někam se schová ve chvíli, kdy lidé spěchají na autobus, může to pro ně být poněkud svízelné a když není zrovna zima, občas ji nechají celý den venku. Naproti tomu Damián si svá rána představuje trochu jinak, už když lidi budí svým zvučným hlasem, tak jakoby říkal: „Krmit a chovat, pak zase krmit a chovat a ještě jednou krmit a chovat. Teprve potom si můžete jít po svých.“
Lidé mají takové rčení, že pes je nejlepším přítelem člověka. Já bych jej trochu rozvinula, pes je tvor smečkový a má-li dobrou výchovu, je nejšťastnější, když se může spolehnout na svého pána, v němž vidí vůdce rodinné smečky. To potom pro svého pána a celou rodinu udělá vše, k čemu byl vedený a co tím pádem považuje za správné. I když přitom občas zdravě soutěží o to, aby se vůdcem té smečky stal právě on. My kočky jsme na rozdíl od psů tvorové samotářští, prostě individualistky, a tak si někteří lidé naše přátelství nedokážou plně uvědomit. Nicméně podobně jako psi, i my kočky vesele vítáme své lidi, když přijdou domů. Žádného přezírání nebo kyselých úsměvů se od nás nedočkají, neb se od nich, ještě dřív, než se stačí přezout, dožadujeme krmení, chování, honění, pouštění ze dveří ven a hned zase zpátky. Navíc jsme spravedlivé a staráme se o to, aby si každý užil naší pozornosti rovným dílem. Trousí-li se lidé domů postupně, jsme ochotné nechat se nakrmit třeba každou čtvrthodinu, a aby si to ten nově příchozí pořádně užil, používáme menší lest tím, že se tváříme jako bychom od včerejšího večera neměly v tlamičkách.
Ani večer nenecháme nikoho usnout bez rozloučení. O nakrmení už ani nebudu mňoukat, to bych se zbytečně opakovala, ale po něm potřebujeme nutně pořádně vymazit, abychom nebyly přes celou dlouhou noc smutné. Například Linda nemá klid, dokud večer před spaním aspoň na chvíli nenavštíví Honzu se Soňou v jejich pelíšku a hlasitým předením jim nepopřeje dobrou noc.
V chytrých knížkách, které si lidé napsali o tom, jak o nás mají pečovat se praví, že kočky se mají krmit dvakrát až třikrát denně. Já osobně se přikláním k tomu třikrát, poprvé ráno hned po probuzení, když už to tedy bohužel nejde před ním. Podruhé odpoledne po příchodu domů, tedy řeknu vám, kdybych mohla, zkrátila bych jim pracovní dobu. A potřetí před spaním. Nemám moc ráda pátky a soboty, o nichž lidé chodí z mně nepochopitelného důvodu později spát. Případně bych se přiklonila k variantě, o níž chytré knížky mlčí. Krmit jednou, průběžně po celý den.
