Před časem jsem napsal článek, v němž jsem se téměř plamenným způsobem zastával našeho mateřského jazyka a pozastavoval jsem se nad tím, jak jej dnes kdekdo przní. Když jsem si však s odstupem času přečetl pár svých vlastních článků, zhrozil jsem se. Vždyť já kážu vodu a sám piju víno! Nalezl jsem takových chyb a překlepů, až jsem se zastyděl a uvědomil si, že musí být občas dost obtížné pochopit, co jsem svým psaním vlastně chtěl říct. Jenže, znáte to, word vás upozorní jen na neexistující slova a některé hrubé omyly ve větné stavbě, ale když se překlepem trefíte do jiného slova, tak zarytě mlčí. Čím víc se člověk soustředí a čím intenzivněji na svůj text zírá, aby své chyby a překlepy odhalil, tím rafinovaněji se jeho pozornosti skrývají, a všimne si jich až tehdy, když si své řádky přečte s delším časovým odstupem.
Buďte tedy i v budoucnu k mému psaní shovívaví. Vět typu „mílit se je lické, ňeco takového se opčas stane kadžému“ se sice obávat snad nemusíte, ale detektivnímu pátrání po smyslu obratu, který místo toho, aby zněl „v záři poledního slunce“ ve skutečnosti zní „v září posledního slunce“ se asi tu a tam nevyhnete. Pokud jste opravdovými labužníky českého jazyka, mějte trpělivost třeba i s mou interpunkcí a přebytečné čárky si přesuňte tam, kde naopak chybí. Možná vás pak mé články za vaši trpělivost a shovívavost občas odmění paprskem dobré nálady, podnětem k zamyšlení nebo naopak rozčílením nad tím, cože to ten autor blábolí za nesmysly.
