Přípravy na stěhování byly zdrojem ohromného potěšení zejména pro Lindu, která nikdy nesměla propásnout žádnou zajímavou činnost a pokaždé se snažila pomáhat. Takové skládání křehkého nádobí do krabic pro ni bylo obzvlášť zajímavé, zejména balení každého kousku do novinového papíru. Velký kus novin je přece potřeba nejprve pořádně přečíst, nejlépe v poloze ležmo přímo na něm, poté naň drápky napsat pár vtipných a ostrých poznámek k textu a nakonec jej buď zahnat do rohu místnosti, případně na něm usnout. Avšak ani Damián nezahálel, o každou krabici, kterou lidé přinesli s naivní představou, že do ní uloží věci k odstěhování, se s Lindou důkladně popral, aby ji poté vítěz mohl zabrat celou sám pro sebe, pohodlně se v ní rozvalit a drápky odhánět všechny, kteří by si snad přáli do ní něco uložit. Nebo takové provázky či lepicí pásky, určené k převazování a přelepování plných krabic. Vždyť to jsou skoro jakoby myši, které si přímo říkají o pořádné prohnání, ulovení a zakousnutí.
Lidem najednou vyvstal problém. Kočičí pomáhání při přípravě stěhování je sice občas trochu zdržovalo, ale nešlo o nic závažného, byla to spíš taková legrace. Jenže co až dojde na vlastní přesun? Přijdou stěhováci, celým bytem se proženou jako vichřice, pohrávajíce si přitom s těžkými kusy nábytku, jako by šlo o krabičky od zápalek. V tu chvíli by se mohlo snadno stát, že by se jim nějaká kočka připletla pod nohy a došla vážného úrazu. Nezbylo tedy nic jiného, než na pár dní použít služby „paní Kočkové.“ Honza nacpal nic netušícího Damiána a Lindu do přepravek, naložil je do auta a odvezl je kousek za město do kočičího hotelu. Přišla mu otevřít postarší paní s blonďatou srstí na hlavě, která sama vypadala tak trochu jako kočka a odvedla je do prosluněné místnosti, plné prostorných klecí. Některé byly prázdné, v jiných pobývaly kočky nejrůznějších plemen a vzezření. Nahoře v rohu se protahoval mourovatý Maine Coon, uprostřed dováděla tři siamská koťata, úplně na druhé straně se líně rozvaloval kocour, který se svým vzhledem a tloušťkou nápadně podobal Garfieldovi. Prý vážil celých čtrnáct kilogramů. Po kontrole záznamů v kočkovacím (totiž pardon, v očkovacím) průkazu přidělila paní Kočková Lindě a Damiánovi sousední klece a vybavila je plnými miskami oblíbeného krmení, čerstvou vodou a stelivem. Byla by je dala k sobě, ale na radu Honzy, který nevěděl, jak se bude poněkud prudší a nevrlejší Damián chovat v tomto nezvyklém prostředí, je umístila každého zvlášť.
Po odchodu Honzy byli oba noví obyvatelé hotelu poněkud nesví, znervózňovalo je velké množství neznámých kočičích sousedů, zejména neustále povykujících siamských koťat, a vědomí nemožnosti úniku z uzavřených klecí jim na klidu též nepřidalo. Jejich obavy však netrvaly dlouho, za chvíli se vrátila paní Kočková, která celý večer dělala čest svému jménu individuální péčí o každého svého návštěvníka. Zejména Linda hlasitým předením ocenila dlouhé mazlení a pečlivé vyčesávání, Damián sice přesně nerozuměl uklidňujícím větám, kterými k němu hovořila, ale tón jejího hlasu mu byl velice příjemný. Žádná miska nezůstala prázdná, nedojedené zbytky byly vyhozeny a nahrazeny čerstvým jídlem, zvoleným podle toho, co která z koček měla nejraději. O stále čisté vodě a stelivu snad už ani netřeba hovořit. Když se tato chovací, vyčesávací a vůbec celkově opečovávací procedura opakovala několikrát denně, není divu, že až se Honza po třech dnech pro své miláčky vrátil, nalezl dvě poněkud zlenivělé spokojené kočky s nablýskanou srstí a napapanými bříšky, které ho sice rády uvítaly, ale nebyly si zdaleka jisté, zda by si svůj pobyt u paní Kočkové nechtěly ještě o něco prodloužit. To však ještě vůbec nic netušily o tom, že se nevrátí do svého známého městského bytu, ale pojedou do úplně nového a neznámého prostředí, kde na ně čeká spousta zážitků a dobrodružství.
