Vyprávění kočky Madly - 4. Šlechtična

Lidé o nás kočkách říkají, že jsme tvorové, kteří si potrpí na pohodlí. Mají pravdu. Není nic příjemnějšího, než si po divokém lovu či hře najít nějaké vyhřáté místečko, pěkně se stočit do klubíčka a slastně usnout. Prosluněný kousek trávy, měkký polštářek nebo klín našeho oblíbeného člověka jsou jenom příklady míst, na kterých se nám za hlubokého předení usíná nejlépe a je pravdou, že dokážeme prospat až osmnáct hodin denně. Když jsem žila u svých lidí, měla jsem ke spánku příležitostí dost a dost. V městském bytě jsem bývala od rána do odpoledne sama a občas se stávalo, že mě to dlouhé spaní už přestávalo bavit. V takových chvílích jsem si říkala, jaké by to asi bylo, kdybych měla nějakého kočičího kamaráda, se kterým bych si mohla hrát, prát se a kočkovat, bavit se kočičím zápolením. My kočky jsme sice samotářské osobnosti, hlídající si své teritorium, ale byla jsem si téměř jistá, že bych se o náš velký byt dokázala podělit s nějakým svým soukmenovcem. Honza tehdy tyto mé tajné tužby nějakým způsobem zřejmě dokázal vycítit a snažil se svoje rodiče přemluvit k tomu, aby si ke mně pořídili ještě jednu kočku, ale bohužel neuspěl.

Teď, když už měl vlastní rodinu, napadla ho stejná myšlenka a zhruba rok po příchodu Damiána začal přesvědčovat ostatní, že by bylo dobré pořídit mu kamaráda nebo kamarádku. Byv mohutně podporován nejen Damiánem, ale též svými dvěma dcerami, postupně dosáhl Sonina souhlasu a bylo jen otázkou, kohože si k Damiánovi vyberou. Po mně, nalezeném koťátku a později po Damiánovi, kocourkovi z útulku musela zákonitě přijít změna a naši se rozhodli, že by nebylo špatné vyzkoušet, jak se žije s kočkou ušlechtilého rodu. Nu dobrá, ale jaké plemeno zvolit? Honzovým snem byl Maine Coon, snad největší plemeno na světě, taková menší domácí puma, nebo alespoň podobná Norská lesní, ale v tomto případě měl bohužel smůlu, neb velká přírodní plemena jsou pro převážně městský život naprosto nevhodná a navíc mladá rodinka neměla dostatek peněz na jejich pořízení. Polštářková Perská kočka byla pro změnu vyloučena pro svou příliš mírumilovnou povahu z obavy, že by nedokázala být rovnocennou partnerkou divokému Damiánovi, a tak se naši nakonec dohodli na kompromisu, vznešené Turecké Van. Jednoho deštivého podzimního večera nasedli do auta a z chovatelské stanice si přivezli odrostlé koťátko s neuvěřitelně dlouhým a naprosto nezapamatovatelným jménem, které zjednodušili na Dorotku.

Jedno ouško krémové, druhé bílé, jedno oko modré, druhé hnědé, polodlouhosrstý bílý kožíšek a chundelatý krémový ocas. Nádherný tvor. Rozdílnost barvy Dorotiných uší byla jednou z věcí, která se všem líbila nejvíc a já nedokážu pochopit paradoxnost lidského uvažování, protože právě kvůli ní byla prý vyloučena z dalšího chovu. Nicméně, díky tomu byla o polovinu levnější a naši si ji mohli dovolit. Lidem se líbila nesmírně, ale obávám se, že s Damiánem to bylo horší. Místo toho, aby ji přijal za kamarádku, od počátku v ní spatřoval konkurenci a rozhodl se, že jí nic neodpustí. Neustále ji pronásledoval, a jakmile si vybrala nějaké místečko, na němž se chtěla uvelebit, hned se ji z něj snažil vyhnat. Dorotka byla naštěstí skutečnou šlechtičnou, moc dobře si uvědomovala svůj původ a modrou krev, a rozhodla se, že nějaký kocourek, který by správně měl být jejím poddaným, ji jen tak snadno nevyvede z míry. Nakonec si ti dva dokázali vytvořit takové klasické kočičí kamarádství. Byt si rozdělili spíš vertikálně, Dorotka kralovala na opěradlech křesel, na skříňkách a jiných vyvýšeninách, Damiánovým teritoriem byly koberce, lino, pohovka a židle, občas se vzájemně prohnali a poprali, ve výjimečných chvilkách byli ochotni jít k sobě blíž. To třeba při krmení, nebo když se oba rozhodli, že si zdřímnou a za pelíšek si vybrali stejného člověka.