Až teprve odsud shora jsem pochopila, oč jde. Je to sport, který přináší lidem naplnění ve vzájemných soutěžích a na rekreační úrovni jej mohou provozovat všichni v nespočetných podobách. Jde o takové vzájemné bojování jenom jako, rozhodně mnohem lepší, než když se spolu perou doopravdy. Kdyby byli lidé rozumnější, všechny své rvačky, kterým říkají války, by už dávno proměnili ve sportovní soutěžení. Určitě by se jim žilo mnohem líp. Ale možná se pletu a jsou to jen moje naivní kočičí úvahy.
Kdybychom i my kočky začaly pěstovat sport, Damián by se dozajista stal šampiónem ve skoku vysokém. Skákal po všem možném, co se zrovna naskytlo a hned v prvních dnech po svém příchodu do rodiny mých lidí všechny překvapil tím, že se několikrát zlehka vznesl k vypínači, opřel se do něj předními tlapkami a rozsvítil. Nemyslím si, že by to byl dělal úmyslně, ale když se to stalo poprvé, byl pozdní večer, Honza nebyl zrovna doma a zbytek rodinky tím pořádně vylekal. Honza pro něj tehdy vymyslel zábavu přímo bojovou, ve dlouhé úzké předsíni mu házel staniolovou kuličku z jednoho konce na druhý. Když se Damián trochu rozehřál, Honza vzal kuličku a před jeho čumáčkem ji začal házet svisle nahoru. To byly skoky, Damián dokázal vyskočit z místa víc, než metr a půl a s bojovým vřískáním kuličku přímo ve vzduchu odpaloval. S výškami byl Damián vůbec kamarád. Naši jej, tak jako v minulosti mě, začali brát na své víkendové výlety na venkov. Damián se s náramnou chutí dokázal rozběhnout proti vzrostlému stromu a pohodlně vyběhnout pěkně vysoko. Zpočátku se sice trochu bál skočit zpět dolů, ale rychle se to naučil a několikrát se pak stalo, že našim utekl skokem z okna prvního patra, kam ho vždy zavírali, aby se nezaběhl před cestou zpátky do města.
Což o to Damián nebyl špatný lovec, několik myší denně pro něj nebýval žádný problém, ale jakmile si měl hájit své území před cizími kočkami, tak nastal problém. Nevím, jestli měl nějaké špatné vzpomínky na dobu svého útlého kotětství, ale vůči jiným kočkám byl naprosto nesnášenlivý a ve svém životě dokázal tolerovat jen dvě. Přitom však kočičí vetřelce nedokázal po mnoho let vyhánět, podezírám ho, že se jich dokonce občas bál a několikrát ho musel utěšovat Honza s rodinou poté, co se naň podle jeho názoru vytahoval nějaký velký zlý cizí kocour.
Po létech Anička odešla za Vilíkem, naši prodali starý venkovský dům a místo něj si pořídili domeček nový s maličkou zahrádkou, do kterého se odstěhovali nastálo. Damián zestárl a zřejmě se rozhodl, že odejde do kočičího důchodu. Myslím, že zaslouženého, v současnosti je mu krásných patnáct let, myši už neloví a zdraví už mu zdaleka neslouží tak, jako za mlada. Svého strachu z cizích koček se však dokázal zbavit. Možná je to tím, že ho naši lidé nematou neustálým přejížděním mezi městem a venkovem, on pochopil, že tam kde žije, mu to doopravdy patří, a tak běda každé cizí kočce, která se odváží přelézt plot a přijít na návštěvu. To pak Damián napne svůj slábnoucí zrak a vůbec se neřídí pravidly kočičího zápolení, dle nějž mají soupeři zalehnout do trávy proti sobě, dlouze se navzájem pozorovat, vrčet a prskat a psychologicky tak bojovat o každičký centimetr území. Damián se prostě rozběhne proti té cizí kočce tak, jako se za mlada rozbíhal proti stromům, využije tak moment jejího překvapení a s velkým vřískotem ji vyžene za plot. Pak napne síly, které mu jeho věk ještě ponechal, vyleze na plot a prskaje dlouze hlídá, aby se vetřelec nevrátil.
