Vyprávění kočky Madly - 1. Nový začátek

Od konce mého minulého vyprávění, situovaného do roků 1970 až 1975 plynula léta postupně dál a dál, Honza stále studoval a po čase si k nám do našeho městského bytu nastěhoval svou mladou kočičí samičku. My kočky si na nějaké oficiální obřadnosti nepotrpíme, ale u lidí to chodí jinak, oni jsou zvyklí slavnostním aktem stvrdit, že k sobě opravdu patří, a tak se Honza jednoho pošmourného podzimního dne se svou Soňou oženil. Pravda, zpočátku si společného života moc neužili, neb zanedlouho poté Honza na celý rok kamsi zmizel. Moc jsem tomu nerozuměla, všichni včetně něj se snažili dělat dojem, že jeho odchod není dobrovolný, stále mluvili o nějaké vojně, ale já jsem ho trochu podezírala, jestli si od nás všech nepotřeboval na čas odpočinout. Mezitím, než se vrátil, se Vilíkovi, Aničce a Soně podařilo vyměnit jeden velký byt za dva menší ve stejném domě, a tak já pobývala jednou tam, podruhé onde a do toho se všemi pravidelně jezdila na venkov. Nějaký čas po Honzově návratu přišlo i maličké lidské koťátko, roztomilá Janička.

Jenže v té době mi už začínalo postupně být do ouvej. Vše bylo jiné než dnes, speciální krmení pro nás kočky se koupit nedalo a já byla celý život zvyklá jíst převážně filé. Mí lidé mi ho rádi kupovali, mně moc chutnalo a přitom nikdo z nás netušil, že ryby, ze kterých bylo vyrobené, byly těžce nemocné. Já to moc nechápu, ale když mi začalo být opravdu zle, moji lidé říkali něco o Severním moři, jaderných pokusech a ponorkách, a o nemoci z ozáření. Mám-li to zkrátit, musím mňouknout, že jsem se svými lidmi prožila nádherných, divokých a hravých třináct let, po nichž mě osud odvál sem do kočičího nebíčka.

Tady je příjemně, nic nám nechybí, pojmy tak běžné v kočičím životě, jako je zima nebo hlad tu neexistují. Nicméně, je tu trochu nuda, sice nám dávají krásné růžové myši, o nichž tvrdí, že jsou živé, aby v nás vzbudili pocit, že si je můžeme doopravdy ulovit, ale já se domnívám, že jsou umělé. Tady se totiž nikdo s nikým ani v legraci nepere, nikdo nikoho neloví a dokonce tu nejsou žádné teritoriální spory, na které jsme my kočky zvyklé z života. Bílá koťátka s křídly nám tu zpěvavými hlásky mňoukají sladké kočičí písně pro potěšení, spáváme na peřinkových obláčcích, ale divoké kočičí hry se tu nepořádají. Dokonce ani kočky, které byly za svých životů zvyklé na kočičí partnery a mívaly svá vlastní koťata, zde žádné milostné námluvy neprovozují.

Ze začátku jsem si toho zdejšího klidu opravdu s chutí užívala, potřebovala jsem si zřejmě odpočinout od celého života a zejména od těch těžkých chvil na jeho konci, ale postupně mi to tady začalo připadat fádní. Navíc se mi zastesklo po mých lidských přátelích a já začala být zvědavá, jak se tam „dole“ na světě asi mají. A tak jsem se rozhodla, že si najdu náplň pro své zdejší nebeské kočičí bytí a zabavím se tím, že je budu odsud pozorovat, schovaná za obláčkem, aby o mně nevěděli. Podělím se s vámi a naškrábu pár příběhů o tom, co dělá Vilík s Aničkou, jak si Honza se Soňou vedou ve svém mladém manželství, zda spolu mají nějaké další lidské koťátko a hlavně o tom, zda se k nim přistěhovala nějaká má kočičí nástupkyně.