V nedávné době jsme s manželkou navštívili představení Srpen v zemi indiánů ve Stavovském divadle, slavný to kousek, za nějž získal svého času jeho autor Tracy Letts Pulitzerovu cenu. Byli jsme tedy oba natěšení na „americkou klasiku,“ rodinné drama podané s jemným humorem. Dočkali jsme se však představení, plného dialogů, které by si svou vulgaritou nezadaly s prostředím restaurace čtvrté kategorie těsně před zavírací hodinou. Nejsme sice žádní puritáni, ale tato káva na nás byla až příliš silná. Divili jsme se hercům, že se na půdě, kde má náš mateřský jazyk jen kvést, propůjčili k větám, v nichž „prdel“ byl jeden z výrazů nejslušnějších. Utěšovali jsme se vědomím, že pan Letts s největší pravděpodobností neumí česky, neb v opačném případě by ho po vyslechnutí tohoto překladu musel trefit šlak. Zkrátka a dobře, co vám mám povídat, odešli jsme o přestávce.
Naproti tomu včera večer jsme si jen tak bez dlouhého plánování odskočili po posezení s přáteli do kina. Zajeli jsme si do multikina v Praze na Flóře na nové anglické filmové zpracováni románu od Charlotte Bronteové, Jana Eyrová. Kladli jsme si otázku, jaképak to asi bude, trochu jsme se obávali dnes tak oblíbeného takzvaného moderního pojetí. Byli jsme však konfrontováni s hlubokou anglickou klasikou, téma bylo skvěle pochmurně zpracované, dobře zahrané, scenérie drsné přírody a osídlení východní části severní Anglie první poloviny devatenáctého století byly úchvatné.
Chtěl-li bych jednou větou srovnat své pocity z těchto dvou kulturních zážitků, mohl bych říct, že ze slavného Stavovského divadla jsem odcházel nasraný, pardon parádně naštvaný, zatímco příjemné duševní rozpoložení, které jsem si včera odnesl z kina, si vychutnávám ještě dnes.
