Věřím, že ano, přestože ten, který je nám vrbou a poslouchá naše povídání, nám nemůže od svěřené starosti pomoci konkrétním činem, pomůže nám už jen tím, že nás vyslechne. My si v průběhu svého vyprávění jen tak mimoděk sami utřídíme myšlenky, vyjasníme postoje a třeba nás napadne i nějaké to řešení. Přitom velmi záleží na tom, kdo nám tu vrbu dělá. Pokud je to člověk neklidný, na němž je vidět, že ho svými řečmi obtěžujeme, znervózňujeme nebo pokud je prostý schopnosti byť minimálního empatického vcítění, není nám jeho společnost nic platná. Pokud nás však naopak trpělivě poslouchá, přinese nám to určitě uvolnění, a když dokonce navíc předestře svůj vlastní náhled na danou věc, poskytne nám tak možnost podívat se na celý problém z jiného úhlu, jaksi zvnějšku, a to i v případě, že jeho názor není správný.
Stává se vám, že i když vaše zrcadlo nic takového neříká, zřejmě vypadáte tak trochu jako vrba, neb se před vámi často někdo rozpovídá o svých nesnázích? Někdo z rodiny, z kolegů v práci či z přátel a kamarádů vám začne vyprávět, co se mu stalo nebo co mu kdo udělal, a vy posloucháte? Mně ano a jsem tomu rád. Neříkám, že jsem dobrý diskutér, spíš obvykle mlčím, sem tam prohodím, co mě napadne, někdy zkusím říct, jak bych se v dané situaci asi zachoval sám, jindy se zmohu, je na pouhou konejšivou větu. Většinou to nakonec dopadne tak, že si ten človíček svůj problém po čase nějakým způsobem vyřeší, a mě potěší, když mu k tomu alespoň maličkým dílkem pomůže i to jeho povídání a mé naslouchání.
Možná je tato vrbová vlastnost nakažlivá, protože podobným způsobem se lidé rádi svěřují i mé drahé manželce. Nevím, zda se tím nakazila ona ode mě nebo já od ní.
