Pravidelně denně si užívám cesty do práce autobusem z naší vísky na okraj Prahy, odkud pak pokračuji dále metrem do centra. Hned ráno řeším dilema, zda se donutit vylézt z pelíšku o pár minut dřív, abych dorazil brzy na zastávku, v chladném počasí si tam užil několik dlouhých chvil pocitu zimy a měl tak jakous takous šanci si sednout. Druhá možnost, že si totiž maličko přispím a na autobus přijdu na poslední chvíli, má sice výhodu kratšího čekání, ale zároveň mi přináší riziko, že budu téměř určitě celou cestu stát. Navíc, navzdory pevnému jízdnímu řádu nejezdí autobusy nikterak přesně. Většinou sice přijíždějí se zpožděním, dávajíce tak šanci notorickým opozdilcům, ale občas se stane, že si některý, zřejmě nadmíru pilný autobus přispíší proti plánovanému času, a tak se příchodem na zastávku přesně načas vystavuji riziku pohledu, jak na mě příslušný spoj žertovně mrká ze zatáčky svými koncovými světly.
S metrem je to trochu jiné, protože jezdí v kratších intervalech, ale i zde je dobré při nastupování trochu přemýšlet. Hned po příchodu na nástupiště je třeba vyvěstit z křišťálové koule odpověď na otázku kam si stoupnout, aby se dveře přijíždějící soupravy otevřely pokud možno přede mnou. Když zrovna prší nebo sněží a venku je bláto, člověk může toto místo snadno odhadnout podle stop předchozích cestujících, které na okraji nástupiště tvoří jakési špinavé vlhké ostrůvky, ale v případě suchého počasí je třeba například počítat sloupy a pátrat v paměti, zda to správné místo je u toho pátého či šestého. Ono je totiž důležité, aby si v soupravě člověk sedl na správné místo, tedy pokud se mu vůbec podaří si sednout. Možná, že pro vlaky, autobusy a tramvaje platí nějaké normy o tom, jak má či nemá být uvnitř teplo, ale v metru se netopí, protože se konstruktéři pravděpodobně omylem spoléhali na geotermální energii, a navíc, díky náporovému větrání na některých místech opravdu citelně táhne.
Řešení rébusů chvíle příchodu na zastávku autobusu nebo volby místa na nástupišti v metru sice dost často skončí v duchu jedné povídky Miloslava Šimka, že totiž člověk stojí na jedné noze a ještě ani ne na své, ale občas se přece jen stane, že spoj přijede poloprázdný a já si dokonce mohu vybrat, kam si sednu. I tento výběr má svá pravidla. Pokud člověk nejede autobusem na konečnou nebo do její blízkosti, musí počítat s tím, že se během cesty vůz naplní k prasknutí a sednout si tak, aby nemusel při vystupování přelézat v úzké uličce cestujícím přes hlavy. Jestliže si sednu k okénku, odhaduji lidi, kteří nastupují za mnou, usmívám se na ty, o nichž se domnívám, že budou vystupovat přede mnou či na stejné zastávce jako já a doufám, že si sednou vedle mě. Snažím se tak snížit riziko, že až budu chtít vystoupit, budu nucený svého souseda přimět k tomu, aby se natlačil do hutné masy stojících spolucestujících, když mě bude pouštět ven.
Přiznám se, že jsou-li místa u okének obsazená a mám-li na výběr ke komu přisednout, raději volím ženy. Všem čtenářům mužského pokolení se omlouvám, ale činím tak kvůli menšímu riziku, že budu během cesty utlačen roztahujícím se sousedem, který mi navíc pro potěšení třeba usáná na rameni. Navíc i ten nejintenzivnější parfém bývá zpravidla o něco snesitelnější, než pozůstatek v ranním spěchu odbyté hygieny.
O prázdninách bývají autobusy o něco prázdnější a já si vzpomínám, jak jsem si jednoho slunného odpoledne loňského léta cestou z práce sedl k okénku a ke mně si přisedla sympaticky vyhlížející plnoštíhlá paní. Nevím, možná jsem přehlédl nějaký nejnovější módní trend, možná ta paní pracovala jako kuchařka a vezla si s sebou vůni svého povolání nebo snad cestovala s taškou, plnou čerstvě usmažených řízků. Zkrátka a dobře, milá paní krásně voněla po řízcích, jedním z mých nejoblíbenějších jídel a navíc, já měl hlad jako vlk. Tuším, že tehdy nechybělo mnoho k tomu, abych své spolucestující obtěžoval klasickým pavlovským reflexem.
