Nicméně vrátím se zpět k tomu lidskému číslování, když se nyní podívám na věc, kterou má Honza na svém stole a které říká kalendář, tak vidím, že znaky náležící letošnímu roku vypadají asi takto: 1975. Se svými lidmi jsem prožila už pět zim a šestá se neodvratně blíží, za okny poletuje první sníh. Mnohé se od té doby změnilo, z malého ustrašeného koťátka jsem vyrostla v dospělou zkušenou kočku a troufám si říct, že díky Honzovu výcviku se mi daří plnit mé dávné rozhodnutí být divokou, bojovnou a odvážnou. Však jsem mu také za ten jeho výcvik vděčná, někdy až moc. Vzpomínám si například na jeden loňský letní den, bylo obrovské horko a Honza, když přišel v podvečer domů, chtěl si na chvilku odpočinout. Lehl si na pelíšek jen tak skoro bez kožíšku, nechal si jen malou vrstvičku lehké umělé srsti okolo boků. I já byla tím vedrem docela zmožená, přiběhla jsem ho přivítat, rozpředla jsem se mu na prsou a oba jsme upadli do příjemného lenivého podřimování. Bylo by se nám krásně pospávalo nevím jak dlouho, kdyby na okně nezaševelil křídly motýl. Já byla rázem úplně vzhůru a čilá, takovou svačinku před večeří si přece nemohu odepřít. Ale musím honem, než mi otevřenou polovinou okna zase odletí, tak se zprudka a divoce odrazím. Nu, co vám mám mňoukat, ještě dnes má Honza na prsou tenké bílé čárky od mých drápků na zadních tlapkách.
Za těch pět let jsem se nezměnila jen já, i Honza pomalu dospěl a zdá se, že se mu po pár neúspěšných pokusech podařilo najít příjemnou mladou lidskou samičku. Bývá s ní často v našem městském bytě, dokonce ji občas vezme s sebou i na venkov a i když musím přiznat, že mi sebrala část času, který dříve věnoval mně, nalezla jsem v ní dalšího člověka, který se stará o mé pohodlí. Když o tom tak přemýšlím, asi bych Honzovi dovolila, aby si ji k nám nastěhoval natrvalo.
Venku přestalo sněžit, setmělo se a mě zrovna volají k večeři. Tak zatím ahoj, letím se najíst. Někdy si na mě vzpomeňte, až ze mě bude stará kočka, třeba se ke svému povídání zase vrátím.
