Když mě mí lidé přemluvili k tomu, abych se k nim nastěhovala, rozhodli se, že si rozšíří své teoretické znalosti o chovu domácích koček. Pořídili si několik moudrých knih, příruček, které pojednávaly o tom, jak se kočky správně krmí, vychovávají, co je pro ně dobré a co naopak není, prostě o soužití člověka s kočkou. Knížky to byly určitě zajímavé a poučné, ale měly jeden velký společný nedostatek. Všechny totiž pocházely od lidských autorů, ani jednu z nich nenapsala kočka. Studiem této odborné literatury se mí lidé postupně propracovali k otázce přímo hamletovské, koupat, či nekoupat? Odpověď na ni nebyla totiž jednoznačná, jedna knížka koupání kočky nedoporučovala, ba před ním přímo varovala, druhá tvrdila, že je jej nutné provádět s železnou pravidelností, další říkala, že občas, jen když je toho zapotřebí. Kdyby se byli bývali zeptali mě, dostali by odpověď naprosto jasnou, kočka se prostě nekoupe, nejlépe se umyje sama svým drsným jazýčkem a čumáček si otře předními packami. Když pominu některá exotická plemena nebo jedince s choutkami poněkud prapodivnými, tak musím říct, že drtivá většina z nás vodu přímo nesnáší a považuje ji za dobrou tak akorát k občasnému napití. Slyšela jsem například o jedné kočce, která prý nutila své lidi pouštět jí tenkým pramínkem vodu z vodovodu, aby si s ním mohla hrát, ale to je případ opravdu výjimečný, pokud je to vůbec pravda.
Ale abych to nezamňoukala, jednoho krásného dne, či spíše ponurého večera se moji lidé rozhodli, že mě vykoupou ve vaně. Bohužel jsem s nimi tehdy ještě neměla tolik zkušeností, abych dokázala předem uhodnout, co na mě chystají a někam se před nimi pečlivě uschovat. Honza mě vzal do rukou, držel mě ve vaně a Anička mě začala sprchovat teplou vodou, fuj. Začala jsem se bránit a snažila se utéct, ale nebylo mi to nic platné. Pak na mě dokonce naplácali nějakou odpornou smradlavou pěnu, nepochopím, jak ji mohou s oblibou plácat sami na sebe, a začali mi ji masírovat do kožíšku. Kroutila jsem se, což byla chyba, protože ta pěna mi stekla do očí a začala strašlivě pálit. Bránila jsem se o to víc, ale osprchovali mě ještě jednou a dokonce se mě snažili utřít do ručníku. To už se mi naštěstí konečně podařilo vysmeknout, takže ani nevím, jakou lahůdku pro mě měli připravenou za závěr. Snad by mě byli dokonce schopni i vyfénovat!
Nakonec všichni uznali, že výsledek mého násilného vykoupání byl veskrze negativní. Já utekla pod křeslo a trvalo mi půl hodiny, než se mi podařilo zbavit zbytků té strašlivé pěny a umýt se tentokrát pořádně. A Anička s Honzou? Ti si ošetřovali šrámy, které jsem jim při té tortuře nadělala svými drápky. Nám kočkám je to jasné, ale pokud budou mé vyprávění číst i nějací lidé, tak prosím vězte, kočky nekoupat. Nikdy. Ti moji to po tomto zážitku uznali také a navzdory tomu, že sami se ve vodě ráchají často a nesmírně rádi, mě z těchto svých radovánek jednou provždy vynechali.
