S ptáky je to jiné, i té nejbystřejší a nejobratnější kočce se jen zcela výjimečně podaří ulovit zdravého dospělého ptáka. Chytí tak leda nějakého nemocného nebo oslabeného, případně ptáče, o které se jeho rodiče pořádně nestarali a nechali jej vypadnout z hnízda. Jednou jsem na vlastní oči viděla, jak jeden kocour ze sousedství ulovil ptáka hloupého. Ten kosák si sedl na plot, pod nímž v trávě na slunci bez jakýchkoli myšlenek na lov dřímal černý kocourek a začal mu docela bezdůvodně z plna hrdla v ptačí řeči nadávat. Natolik sám sebe zaujal svým spíláním, že si vůbec nevšiml, jak se kocourek probudil, nejdříve se otráveně podíval, kdože to na něj tak řve, pak se přikrčil, silným odrazem se tiše vznesl až do výšky horního okraje plotu a jediným kousnutím si prostě posloužil. Být ten kos jen o jediné pírko pozornější, byl by mu v klidu uletěl. Příroda se na rozdíl od lidí nedokáže postarat o své slabé a nemocné, a tak my kočky, které k ní máme o něco blíž, plníme vlastně mezi ptáky funkci takové zdravotní policie.
My kočky jsme tvorové teritoriální, nerady vidíme, když se na našem území objeví nějaký vetřelec a snažíme se ho z něj co nejrychleji odehnat. Jenže ne pokaždé je to možné, protože mnozí tvorové jsou silnější než my a mohli by, na rozdíl od myší či ptáků, ulovit oni nás. Lidé, kteří bydleli zleva v sousedství našeho venkovského domečku, měli psa, kokršpaněla. Byl mnohem větší, než já a naší zahradu občas používal jako cestu někam za svými záležitostmi, dírou v plotě na jedné straně přišel, proběhl kolem domu a na druhé straně zase odešel. Musím se přiznat, že jsem se ho bála a měla jsem se před ním na pozoru, protože jednou mě pořádně prohnal, ale většinou si mě naštěstí nevšímal. Ob zahradu na druhé straně bydlel jezevčík, tedy spíš takový mladý jezevčíčí výrostek. Jednoho vlahého jarního dne jsem jen tak pro radost honila motýly, když najednou vidím, jak k nám ten mladíček vběhl a pustil se za mnou. „Ouha, pes,“ prolétlo mi hlavou, vylekala jsem se a začala utíkat. Jenže pak se ve mně cosi zlomilo a já si řekla, že přece nebudu na svém vlastním území prchat před takovým drzým psím nedospělcem. Zpomalila jsem běh a mé pocity byly nejspíš z mých kroků zcela zřejmé, protože zpomalil i on a mezera mezi námi se zkracovala jen pomaličku. Když jsem koutkem oka zahlédla, že je za mnou jen pár kroků, tak jsem to už nevydržela, zabrzdila, prudce se otočila a vztekle jsem si dupla přední packou. Nevím přesně, co ten psík vyčetl z mého pohledu, ale asi to nebylo nic lichotivého, protože se rázem obrátil a pelášil domů.
Jsou tvorové, které my kočky obvykle nelovíme a kteří, ač též šelmy, neloví nás, protože rozdíl v síle mezi námi a nimi není zřejmý. Sousedka zprava měla hospodářství, slepice a králíky. Tato zvířata mě nezajímala, neb králíci byli stále zavření ve svých domečcích a se slepicemi nebyla žádná zábava, byly strašně upovídané. Jenže zajímala někoho jiného, kdo občas kradl vejce, a to byl pro mě problém. Nevím proč, ale sousedka si vzala do hlavy takový nesmysl, totiž že jí ty vajíčka odnáším já. Dlouho jsem nevěděla, kdo je skutečným viníkem, až jsem ho, či spíše ji jedné noci objevila. Byla to kuna a přes naši zahradu si to tiše a opatrně štrádovala pro další vejce. Nedalo se nic dělat, ač nerada, musela jsem očistit své kočičí jméno. Byl to lítý boj, ale když následujícího rána nalezl Honza před domem zakousnutou kuní samici, byl na mě pyšný a rád mi ošetřil těch pár šrámů, které jsem utržila.
