Nicméně tento pocit mi nezabránil v tom, abych si myši oblíbila a spoustu svého času stráveného na venkově nevěnovala jejich lovení. Moji lidé mě nikdy nenechali trpět hladem, a tak jsem myši nebrala jako obživu, ale spíš jsem je považovala za takové lahůdkové jednohubky. Lovení mě bavilo a často se stalo, že jsem pochytala myší víc, než jsem dokázala sníst. Většinou jsem ty nadbytečné nechávala jen tak ležet v trávě, tvářila jsem se, jako bych na ně zapomínala, ale dobře jsem věděla, že mnohé z nich skončí v Bráščině bříšku. Brášku jsem měla svým způsobem ráda, ale trochu jsem jí zazlívala její nešikovnost, že si ani pořádně nedokázala chytit myš.
Jednoho dne Anička přinesla telecí maso a jako obvykle, předtím, než ho začala připravovat pro lidi, pár kousků dala mně. To vám byla taková královská lahůdka, až jsem se rozhodla, že se jí za ni nějakým způsobem odměním. Hned při příští cestě na venkov jsem si dala záležet a vzadu za domem, v místech, kam moc často nikde nepřijde a kde se to myšmi jen hemží, jsem nalovila několik krásně vypasených velkých myšáků. Počkala jsem do odpoledne, na chvíli, kdy se všichni tři mí lidé sesedli před domem v lehátkách, popíjeli kávu a pojídali sladké zákusky. Jen tak mimochodem, nechápu, co na takovém jídle mají, jednou jsem jej zkusila ochutnat, ale hned jsem si musela běžet spravit chuť ke své misce. Ale zpět k věci, opatrně, abych je nepoškodila, jsem posbírala nalovené výstavní myšáky do tlamičky a odnosila jsem je doprostřed mezi své lidi. Měla jsem přitom hrdý pocit, který by se dal vyjádřit slovy „vy mi dáváte své dobré jídlo, a tak já se vám nyní odvděčím, přinesla jsem vám ochutnat to, co sama považuji za nejlepší.“ Pyšně jsem si sedla ke svým myším a čekala na pochvalné řeči. Co dodat? Zmýlila jsem se. Jediný, kdo mé počínání dokázal trochu ocenit, byl Honza, který zřejmě pochopil můj záměr, pochválil mě, pohladil, ale ani on neochutnal a přitom se navíc potutelně usmíval. Vilík se zlobil a chtěl po mně, abych si své myši zase rychle odnesla někam zpátky a Anička po mně dokonce hodila střevícem. Urazila jsem se a až do večera jsem s nimi nemluvila. Teprve, když jsem si všimla, že Honza odnáší mé myši někam vyhodit, jsem k němu pomaličku přišla a milostivě jsem se nechala pochovat.
Příštího jara bylo myší málo, a tak mě napadlo, že bych si mohla založit soukromou myší farmu, abych netrpěla jejich nedostatkem. Po dlouhém shánění jsem postupně nachytala několik myší tak opatrně, abych jim neublížila a tajně jsem je odnosila do domu na půdu. Budou se mi tam množit a nikdo z lidí si jich nevšimne. To první pravda byla, to druhé však nikoli. Na podzim se celá půda myšmi jen hemžila, bylo jich tolik, že mě brzy přestalo bavit je lovit, takže jsem je nechala svému osudu. Nadělaly tolik šramotu, že si jich brzy všimli i mí lidé a nemohu říct, že by z nich měli radost. Mně samotné to nakonec přineslo jen nepříjemnosti. Mé lidi sice naštěstí nenapadlo, že jsem si myši na půdu nanosila sama, ale neustále měli řeči, k čemu prý mají doma kočku, když si musí myši v domě sami pochytat do pastiček.
