Pak přišlo jaro, příroda se probudila, celá začala vonět novým životem a tehdy se to stalo. Vzbudila jsem se v hluboké noci v našem městském bytě s pocitem, že je něco jinak, než obvykle. Byla jsem neklidná, a tak jsem prozkoumala celý byt, jestli se někde neděje něco špatného, protože my kočky dovedeme občas rozpoznat nepříjemnosti dřív, než lidé. Ale nic jsem neobjevila, všichni v klidu a v pohodě spali. Najednou jsem si uvědomila, že ta změna není v mém okolí, ale ve mně samotné. Celé tělo mě začalo lehce brnět, procházelo mnou chvění a já začala něco hledat. Nejprve jsem sama nevědělo co, ale pak jsem si vzpomněla, jak jsem na venkově občas po nocích slýchala vzdálené zpěvy kočičích zásnub a rázem mi to došlo. Vše mi bylo najednou jasné, já chci koťata. Co chci, potřebuji koťata, svá vlastní. Z toho poznání jsem dostala obrovskou radost a noc, nenoc, začala jsem tu novinu hlasitě mňoukat, abych ji sdělila svému okolí. Jenže moji lidé se mnou mou radost nesdíleli. Rozhodla jsem se, že je všemožnými způsoby přiměji k tomu, aby mi zařídili kočičí zásnuby, a tak jsem zpívala písně touhy po nocích, ve dne jsem se procházela po skříních a dokonce i po vršcích dveří, abych odtamtud skákala lidem na hlavy a na záda. Značkovala jsem nábytek pro případ, kdyby se u nás nějakým zázrakem objevil můj vysněný kočičí nápadník a prováděla jsem celou řadu dalších věcí, které by mě předtím nenapadly ani ve snu. Nebylo mi to nic platné, lidé se tvářili, že mým touhám nerozumí a jediné, čeho jsem dosáhla, bylo to, že navzdory krásnému počasí jsme tentokrát v „ouškových dnech“ nejeli na venkov.
Po několika dnech jsem na svou touhu po koťatech zapomněla, ale bylo mi jasné, že ne nadlouho a že se mi brzy vrátí. Zřejmě to bylo jasné i mým lidem, a tak uspořádali poradu. Honza přišel s návrhem, aby mi vyhověli, vždyť s koťaty je legrace a já budu určitě skvělou mámou, ale byl v menšině, a tak nepochodil. Rodiče se rozhodli, že zkrátka koťata mít nebudu a že to zařídí, ale já nechápala jak. Zařídili. Jednoho dne mě odvezli ke kočičímu doktorovi, který mě uspal a něco se mnou musel udělat, protože když jsem se probudila, měla jsem na bříšku oholený kus srsti a z kůže mi koukaly konce nití. Je pravda, že zpočátku jsem si to nedokázala dát do souvislostí a nevěděla jsem, že to nějak souvisí s mou touhou po koťatech, ale když utíkaly dny a týdny a já si na koťata ani nevzpomněla, tak mi to došlo.
Nejdřív jsem se tuze zlobila a řekla jsem si, že to svým lidem neodpustím. Uteču, vzdám se všeho pohodlí a budu žít toulavým kočičím životem, podobně jako Bráška. Jenže oni se mi to snažili všemožně vynahradit, krmili mě tím nejlepším masíčkem, někdy i játry a dokonce pro mě jednou někde sehnali lahůdku doposud nepoznanou, kočičí konzervu*). Nakonec, kdybych je opustila, nejen že bych se dobrovolně vzdala veškerého pohodlí, ale asi by to bylo vůči Honzovi nespravedlivé, vždyť on stál na mé straně. A tak jsem se nakonec rozhodla, že tedy dobře, zůstanu se svými lidmi, ale něco za něco. Když nebudu moci mít nikdy v životě koťata, stane se ze mě ta nejdivočejší, nebojovnější a nejodvážnější kočka pod sluncem.
*) Dnes je krmivo pro domácí zvířata zcela běžnou záležitostí, ale v sedmdesátých létech minulého století nic takového u nás neexistovalo.
