Nevyšli jsme ani ven z domu, přešli jsme jen kousíček na stejném patře a Boženka zazvonila u dveří jedněch sousedů. Chvíli se nic nedělo, pak se za dveřmi ozvaly kroky a otevřelo nám takové odrostlé lidské kotě. Tedy vlastně kocourek, který se sice navenek snažil tvářit docela dospěle, ale rysy měl ještě trochu kotěcí, tedy pardon, trochu dětské. Podíval se na Boženku, pak na mě a v tu chvíli to přišlo. Jen na kratičký, téměř nepostřehnutelný okamžik mu oči zazářily takový zvláštním svitem, zábleskem, který však vydal za mnoho slov a který neříkal nic jiného, než „to je ono, tohohle tvorečka bych strašně moc chtěl mít.“ Neptejte se mě proč, nedokázala bych vám odpovědět, ale přesně v tu chvíli jsem měla pocit, že tenhle nedospělý človíček by se o mě dokázal postarat, vytvořili bychom spolu hluboké přátelství.
Jenže ono to nebylo tak jednoduché. Mladý lidský kocourek se jmenoval Honza, celý svůj dosavadní život toužil po tom, aby mohl mít doma hebké předoucí kočičí klubíčko a zároveň divokou lovkyni druhu felis catus, ale o mém případném přestěhování k sobě nerozhodoval. Boženka mu mě nabídla a on s velkou radostí souhlasil, ale všichni jsme museli počkat na večer, až se jeho rodiče vrátí domů a do té doby nám nezbylo nic jiného než doufat, že mu mě dovolí.
Do večera jsme tedy počkali a pak se s Boženkou vydali znovu k těm sousedům. Ukázalo se, že kromě Honzy jejich lidské doupě obývá také šarmantní člověčí kočka Anička a lehce prošedivělý kocour Vilém. Dlouho jsem nevěděla, jak se Honzovi podařilo své rodiče přesvědčit, abych u nich mohla zůstat, až mnohem později jsem se dozvěděla, že Honza právě toho dne nastoupil na střední školu a já jsem pro něj zřejmě byla něco jako dárek při této příležitosti. Mimochodem, lidské školství jsem nikdy nepochopila, u nás koček je to zařízené tak, že bohatě postačí, když koťata vychovává jejich kočičí máma nebo alespoň někdo, kdo ji nahradí.
Ale zpět k tehdejšímu večeru. Pochopila jsem, že toto lidské doupě se stane mým domovem, a tak jsem se rozhodla, že jej musím hned podrobně prozkoumat. Sestávalo se ze čtyř velkých místností, tří menších a jedné podlouhlé, která je všechny spojovala. Jedna z těch velkých byla ložnicí Honzových rodičů, druhá obývacím pokojem, třetí Honzovým královstvím, kde byla po zemi rozložena celá spousta maličkých věciček, které mi připomínali úlomky větviček, ale on je nazýval podivným jmény, která mi nic neříkala, například odpory nebo kondenzátory a velmi často je různě spojoval dohromady a zase rozebíral. Poslední velkou místností byla kuchyň. Tam vám bylo krásně, spousta nádherný vůní. Hned ten první večer Anička rozhodla, že už jsem dost velká a místo sunaru, kterým mě krmívala Boženka, mi naservírovala maličké kousky syrového masa, které se chystala připravit k lidské večeři. Vilém sice trošku protestoval, že malým koťatům se prý syrové maso dávat nemá, ale naštěstí pro mě mu to nebylo nic platné, a tak jsem konečně ochutnala pořádné jídlo. Instinkt mi napověděl, že tak nějak asi chutná myš, ba dokonce ještě mnohem lépe, pokud je čerstvě ulovená.
Do první z malých místností umístil Honza bedýnku s čerstvým pískem, který tak nádherně voněl přírodou, že jsem se rozhodla do něj vykonávat svou kočičí potřebu. Druhé místnosti jsem se bála, byly tam takové bílé věci, do kterých občas tekla voda, a já měla strach, abych tam nespadla a nenamočila se. To víte, my kočky většinou vodu příliš nemilujeme. Ještě jsem prozkoumala poslední místnůstku, byla moc zajímavá. Byla v ní naskládaná spousta věcí, které jsem mohla různě prolézat a do kterých jsem se mohla krásně schovávat.
Toho večera jsem byla šťastná a úplně vyčerpaná, poslední, co si pamatuji, bylo, jak usínám Honzovi na klíně.
