Alice se nejspíš z mdloby úplně neprobrala, vědomí měla sice čisté a vnímání jasné, ale vůbec se nemohla pohnout. S hrůzou si uvědomila, že se nachází v jakémsi sále plném podivných přístrojů, mezi kterými se pohybovali jakoby rozpláclí a sražení nažloutlí mužíčci se svisle položenýma očima, jejichž drzost neznala mezí, neb nejenže se k ní přiblížili, ale dokonce jí odstřihli vrkoč vlasů, upilovali špičku nehtu a nějakým podivným nástrojem odsáli pár kapek krve z prstu. To už bylo opravdu moc! Poslední, čeho si stačila všimnout předtím, než podruhé pozbyla vědomí, byla řada přístrojů, nápadně podobných počítači, který měla doma na svém stole. Jen ta obrazovka byla úplně kulatá, klávesnice menší a s daleko větším počtem kláves a myš jí připomínala krabičku, v níž jí nebožtík Henry kdysi přinesl snubní prstýnek. Jenže tamta krabička byla hezky červená a tahle taková ošklivě šedá...
Přiznám se vám, že jsem si tento krátký příběh vymyslel, včetně Alice, jejího milovaného Henryho i té anglické vesničky. Navzdory této skutečnosti by se však dal pojmout, jako taková šablona příběhů, které se zhruba od poloviny minulého století občas objeví. Lidé je vyprávějí s naprostou vážností, jsou skálopevně přesvědčeni o jejich pravdivosti, zkrátka o tom, že byli „uneseni na UFO.“ Osobně však na tyto únosy nevěřím. Když se nad nimi zamyslíme, dospějeme k některým překvapivým závěrům.
Vyprávění dotčených lidí si bývají podobná jako vejce vejci, rozdíly bývají většinou v barvě a tvaru „mužíčků,“ ve vzhledu jejich korábu a v provedení toho, co srovnávají s našimi pozemskými počítači. A to je právě jeden ze zajímavých aspektů, zatímco zpočátku lidé popisovali velké počítačové sály, později to byly už „jenom“ jednotlivé skříně, v nedávné době klasická „pécéčka“ a věřím, že pokud byl někdo unesen v poslední době, uviděl něco, co se podobá dnes tolik oblíbeným a rozšířeným notebookům. Kdepak se bere ta dobová podobnost mezi naší a jejich výpočetní technikou? Když jsem jednou tuto otázku položil v nějaké internetové diskusi, dostalo se mi odpovědi, že prý od nás možná opisují. Už si nevzpomínám, zda to bylo myšleno vážně nebo ironicky, rozhodně to však nepovažuji za pravdu. Spíš si myslím, že ti „unesení“ lidé popisují to, co znají buď z vlastní zkušenosti nebo z filmové tvorby. Ostatně, pokud by nějaká vzdálená civilizace byla natolik technicky vyspělá, že by překonala propast světelných věků, těžko by si vystačila s výpočetní technikou dobově srovnatelnou s naší. Přijatelnější mi připadá docela prosté vysvětlení, spočívající ve chvilkových ošáleních smyslů, v nichž získá převahu myšlenka o tom, o čem se lidé domnívají, že se stalo mnoha jiným, co je v jistém slova smyslu módní a co si samozřejmě sice vědomě sami prožít nepřejí, ale po čem ve svém podvědomí přece jen touží. Pak stačí chvilka únavy, trocha změněného vnímání a podvědomá potlačovaná touha po sebezviditelnění nám může připravit ledasco.
Je tu však další aspekt, hovořící proti těmto „únosům.“ Pokud by skutečně existovala mimozemská civilizace natolik vyspělá, že by podnikla vesmírnou výpravu až k naší Zemi, tedy za předpokladu, že bychom jí stáli za to, aby si nás vůbec všimla, jen stěží by použila natolik triviální způsob přiblížení, jaký je v těchto případech popisován. Pravděpodobněji by to provedla tak, že bychom ji vůbec nezaregistrovali.
Ona magická zkratka UFO je běžně mezi lidmi mylně přisuzovaná létajícím talířům s někdy legračně, jindy hrozivě vyhlížejícími mimozemšťánky, avšak její skutečný význam je daleko obecnější a představuje jakýkoli neidentifikovaný létající předmět, který klidně může být naprosto přirozeného pozemského původu.
