Občas, zejména když se vracím pozdě domů a je zima, tak se rád zastavím v jedné hospůdce na autobusovém nádraží. Tedy, ona to není pravá a klasická česká hospoda, je to spíš takový moderní kříženec hospody a baru, mají tam několik televizních obrazovek, na kterých pouštějí fotbalové přenosy nebo videoklipy, ale je tam teplo a sklenička becherovky mi příjemně ukrátí čekání na autobus, který ve večerních hodinách odjíždí do naší vesnice už jen zřídka. Na stěně mají pověšenou zasklenou vitrínu, jejíž obsah mě inspiroval k napsání těchto řádků. Nachází se v ní podlouhlý předmět, který v příšeří a oblacích tabákového dýmu není dost dobře možné blíže identifikovat, avšak aby nebyl pozorovatel ponechán v nejistotě, je u něj cedulka s nápisem „Nejdelší doutník vyrobený na Cubě v roce 1950.“
Zvláštní. Do české hospody by se podle mého názoru hodila čeština neředěná cizími výrazy. Avšak nejmenují-li Kubánci v písemném projevu svou zemi Kuba, ale Cuba, budiž jim to přáno a možná, že ta zmíněná cedulka nějakého náhodně přišedšího Kubánce pojmenováním jeho vlasti v jeho mateřštině potěší, a to dokonce navzdory tomu, že zbytku textu zřejmě neporozumí. Hlavně, když se nebude pokoušet podrobně prozkoumat tu věc, která je umístěna uvnitř.
Jednoho velmi mrazivého večera jsem si opět všiml této vitríny a shodou náhod v televizi běžel videoklip s různě se otáčející, přibližující a zase vzdalující zeměkoulí. Snad právě tato kombinace vjemů a třeskutá zima venku mě přivedla na myšlenku, že by nebylo špatné ohřát se někde v teplých krajích. Někam cestovat, někam se podívat. Chvilku jsem o tom přemýšlel a musím se přiznat, že mé myšlenky se spíše, než v rovině reálného plánování cesty, snad pod vlivem té becherovky, pohybovaly v rovině lingvistické. A najednou jsem se zhrozil dilematu, které mi vytanulo v mysli, vždyť já vlastně nevím, jestli bych se měl podívat někam „do“ nebo někam „na.“
U většiny zemí platí, že se jezdí do nich, jakoby dovnitř a že vše co jim náleží, ať už jsou to jejich obyvatelé, vlády, hospodářské problémy, zločinnost nebo naopak bohatství či národní gurmánské speciality, si též drží jaksi uvnitř. Příkladem budiž taková Francie, když na ni pomyslím, mohu si s klidem říci „až zase někdy pojedu do Francie, určitě si tam dám mušle, ty mívají ve Francii opravdu vynikající.“ Mezi zeměmi však existuje několik bílých vran, u kterých se neříká, že se jezdí do nich, nýbrž na ně a které nemají své propriety uvnitř, ale na sobě. Snad jakoby se tyto země bály připustit si turisty blíže k tělu a odhalit jim svá tajemství, snad jako kdyby ani vlastním lidem nedovolily žít plnohodnotný život v sobě samých a nechávaly je pouze na svém povrchu. Takovýchto zemí není mnoho, když jsem o tom přemýšlel, připadl jsem například pouze na tu zmiňovanou Kubu, pak na nám blízké Slovensko a potom ještě třeba na Nový Zéland, Floridu, Aljašku a na pár dalších.
Je jasné, že tyto země se k turistům, i ke svým vlastním lidem nechovají podle toho, jestli v souvislosti s nimi používá čeština předložku na nebo do, ale podle toho, jaké mají politické zřízení a podobně. Otázka však leží trochu jinde, právě v té zmíněné češtině. Jak to, že to máme v našem mateřském jazyce tímto způsobem rozdělené a jaká vlastně platí pravidla k tomu, abychom mohli říci na a nikoli do? Odborník by mi jistě poskytl naprosto jasnou odpověď, avšak sám jsem ji nenašel. Hledal jsem v oblasti názvoslovné, ale Slovensko a Slovinsko se liší pouze v jednom drobounkém detailu, takže nic. Pak se mé úvahy obrátily do roviny zeměpisné, avšak Austrálie a Nový Zéland jsou z pohledu středoevropana prakticky na stejném místě, takže opět nic. Při srovnávání dalších kritérií mi nepomohl pohled politický, hospodářský, ani žádný jiný, takže opravdu nevím. Jednu věc však vím jistě, ať už je důvod této různosti jakýkoli, Čech se nikdy nesplete, nikdy se nevydá na dovolenou třeba na Švédsko, nikdy neřekne, že v Kubě mají totalitní režim. Jenže co takový cizinec, který se snaží naučit česky, třeba zrovna Kubánec, jenž k nám emigroval a k tomu, aby zde nalezl práci, trochu té češtiny potřebuje? Kolik lekcí naší mateřštiny musí absolvovat a kolik let musí zde u nás žít, aby si jednoho krásného dne mohl s jistotou, že se nesplete říci, že se na Kubu vrátí, jakmile se tamní politické uspořádání v demokracii obrátí? Popravdě řečeno, nepřeji mu ani tu nucenou emigraci, ani ty záludné tůně českého jazyka, jediné co mu přeji je, aby se dožil chvíle, kdy se bude moci bez obav vrátit domů.
Celá problematika je ještě o něco horší a občas připomíná záludnosti předložek v angličtině, do kterých žádný průměrně nadaný Čech nemá šanci beze zbytku proniknout. Představme si, že se našemu Kubánci u nás daří, po čase si může dopřát dovolenou za oceánem a navštívit své blízké, kteří emigrovali na jih USA. Promluví si tedy o svých plánech se šéfem, maličko to poplete a řekne, že by potřeboval měsíc volna v jednom kuse, protože chce jet na Ameriku. Šéf se rázem rozvzpomene na své mládí, zablýskne mu v očích, řekne si, že to podnik bez něj nějaký čas vydrží a odpoví „tak jo, já pojedu s tebou, už léta jsem si nezatrampoval.“
