Jan Pražák VIP
Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.
- Počet článků 2129
- Celková karma 30,91
- Průměrná čtenost 1302x
Jan Pražák
Co si myslí vaše kočka
Moje soukmenovkyně, žijící ve volné přírodě, to nemají v životě jednoduché. Pokud není zrovna zima, je myší rok a slouží vám zdraví, tak to docela ujde, uživíte se vcelku snadno. I když ani v takovém případě to není bez práce, ti drobní hlodavci, kteří jsou naší obživou, jsou čím dál, tím vynalézavější, čemuž se mimochodem ani moc nedivím, neb i oni chtějí žít. A chytit ptáka, to už vůbec není jednoduché, leda tak nějakého nemocného chcípáčka a to aby se pak kočka bála, že se od něj něčím nakazí. Jakmile však přijde období, kdy je myší málo, případně příliš mnoho koček, nastanou vám krušné časy. Úplně nejhorší je to když nastane zima a napadne sníh, pak začne jít opravdu o život, mnoho z nás pomře hladem a zmrzne. Navíc když zrovna čekáte nebo vychováváte koťata, je všechno desetkrát obtížnější.
Jan Pražák
Znamení
Narodil jsem se ve znamení Střelce. Když jsem včera ráno před odchodem do práce poslouchal rádio, dozvěděl jsem se, že mě sice čeká úspěch v zaměstnání, ale v otázce vztahů mám být ostražitý a navíc si mám dát pozor v oblasti investování financí. Řekl jsem si, tedy dobrá, dnes budu jen pilně pracovat, rovině citové a finanční se pro jistotu vyhnu. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem se cestou do zaměstnání dozvěděl z novin, že chci-li předejít pracovním problémům, měl bych si raději vzít dovolenou a strávit ji se svojí životní láskou nejlépe někde na burze či v kasinu, neb v oblasti vztahové a finanční mě čekají jen samé krásné úspěchy. S lehkým úsměvem na rtech jsem noviny zavřel a rozhodl se, že budu jako obvykle spoléhat na vlastní rozum a na lidi, kteří jsou mi blízcí.
Jan Pražák
Dobro a zlo mimo Zemi
Účelem této kapitoly není spekulovat, zda lze nějakým způsobem posuzovat neživou přírodu ostatních planet naší sluneční soustavy z pohledu dobra a zla, ba ani přijímat teorii o „UFOnech,“ kteří nás podle některých prý pravidelně navštěvují, a zkoumat, zda nás unáší v dobrém či ve zlém. V této kapitole bych se rád zamyslel nad tím, nakolik dobré nebo zlé jsou principy, kterými se řídí opakované odívání duší do hávů hmotných těl, tedy poutě těchto duší řadami životů. V úvodu si dovolím parafrázovat Sokratovu okřídlenou myšlenku, je mi naprosto jasné, že o těchto principech nevím zhola nic, avšak přesto, pokusím se nad nimi trochu zamyslet a při tom zamýšlení budu mít asi takový pocit, jaký má maličký mravenec, když „odborně“ zkoumá zařízení raketoplánu.
Jan Pražák
Dobro a zlo na Zemi
Má vůbec obyčejný člověk, jako například já, právo hodnotit co je dobré a co je zlé? Na to máme přeci Boha, který nám prostřednictvím církví sděluje svá přikázání, definuje hříchy a říká, jak bychom měli či neměli žít. Hodnostáři těchto církví neustále bdí nad námi, svými věřícími ovečkami a starají se o nás, abychom nesešli z cesty dobra na cestu zla. Jenže když se tak vezme, tak vlastně nevím, oni tito hodnostáři osnují a vedou svaté války, plné násilí a zabíjení a víru si vynucují krutou inkvizicí. Navíc tou krutostí mnohdy nešetří ani na svých žácích, které vychovávají k tomu, aby je jednou nahradili. Takže tato cesta hodnocení dobra a zla asi nebude ta nejobjektivnější.
Jan Pražák
Všichni chodíme do školy
Myslíte si, že je možné, aby někdo nepoznal někoho, když se mu dívá přímo do tváře? Někoho, koho dobře zná a s kým je v neustálém kontaktu? Nemám na mysli vtípek typu „samozřejmě, třeba když je tma“ nebo tak nějak. Myslím, když je pozorovatel vidoucí, duševně zdravý, střízlivý, a podobně, zkrátka když mu nic nebrání v tom, aby pozorovaného dobře vnímal. Kupodivu to možné je. Kdo má domu kočku nebo psa, pravděpodobně se setkal s tím, jak jeho domácí mazlíček reaguje na svůj obraz v zrcadle. Dívá se sám na sebe, a přesto se nepozná, kočka sahá packou na zrcadlo nebo za něj, pes začne štěkat proto, aby toho návštěvníka buď odehnal, nebo přiměl ke hře. Přírodovědci to vysvětlují tím, že pouze lidé a některé druhy opic mají pocit jáství a dokážou si uvědomit sama sebe, u opic se to prý pozná podle toho, že se na sebe do zrcadla šklebí, zkouší různé grimasy, zkrátka dělají „opičky.“
Jan Pražák
Konec světa
V novodobé historii lidstva se to konci světa jen hemží. Matně si vzpomínám, že když jsem byl malý kluk, tak se tato událost očekávala někdy v šedesátých létech dvacátého století, i když za komunizmu se o tom moc nemluvilo. Další byl předpovídán na přelom dvacátého a jednadvacátého století, případně, honosněji řečeno druhého a třetího tisíciletí. To jsou jen dva příklady z mnohých, z nichž ani jeden nenastal, neb v opačném případě bych zde teď neseděl a nepsal tyto řádky. Nyní je snad nejžhavějším favoritem na to státi se koncem světa datum 21. 12. 2012. Nejen, že hned na první pohled vypadá zajímavě, i když nutno přiznat, že k dokonalosti v magickém působení mu sto let chybí, ale navíc je označován za konec mayského kalendáře.
Jan Pražák
Stroj času
George vyťukal na klávesnici chronoletu údaje o času a prostoru: 15 hodin, 52 minut, 49 vteřin, 10. října roku mínus 67 342 115, 32o 14‘ 56‘‘ východní délky, 4o 43‘ 21‘‘ jižní šířky a stiskl aktivátor. Pak přišla chvilka, trvající jen pár krátkých okamžiků, v níž měl dojem, jakoby mu vypověděly všechny smysly. Naprostá tma, ticho, stav bez tíže, absence jakéhokoli vjemu, dokonce ani necítil své tělo. Konstruktéři chronoletu považovali toto drobné intermezzo nicoty, objevující se pokaždé při cestovaní časem za nedostatek, ale George jej miloval a trochu ho mrzelo, že v příštích modelech už k němu prý nebude docházet. Chronolet se zhmotnil pár metrů nad hladinou rozlehlého jezera, na jehož vzdálených březích bujela flóra svrchní křídy. Místo bylo vybráno tak, aby nebylo dostupné náhodným návštěvníkům z řad tyranosaurů a jiné tehdejší havěti. George stiskl pár tlačítek na ovládacím panelu, průhledná střecha se odsunula, měnič se zaměřil jednou stranou kamsi k bezmračné obloze a druhou stranou na vodní hladinu jezera. Pak už jen poslední tlačítko a chvíle klidu, rušená jen drobným vodním vírkem, který se vytvořil nedaleko chronoletu. Vůbec nebylo znát nepostřehnutelně tenoučký proud vody, přicházející do měniče, její transformaci v energii uvnitř přístroje, ba ani ten nepřestavitelně mohutný ničivý energetický svazek, letící k obloze. Po chvíli však i vodní vír zmizel, krok k záchraně budoucnosti Země byl započat a Georgeovi nezbývalo nic jiného, než čekat. Ta zhruba půlhodina čekání se zdála být nekonečná. Napadaly ho otázky, zda se astronomové při svých výpočtech nezmýlili či nakolik bylo zaměření měniče přesné. Pak si však uvědomil, že se nemá čeho bát, kdyby se někde stala chyba, přece by tu teď neseděl, neexistoval by žádný chronolet ani měnič, neexistoval by svět jeho dvaadvacátého století. Náhle spatřil nízko nad východním obzorem vzdálený záblesk, následovaný rychle slábnoucí září. Uvědomil si, že jeho mise byla úspěšně splněna, planetka o průměru stovek kilometrů, řítící se přesně k Zemi byla zasažena a zničena. Georga zaplavil pocit uspokojení a hned se začal těšit na večer. Má přece schůzku s Klárou. Avšak ještě předtím, možná už naposled si vychutná těch pár vzácných okamžiků nicoty. Nový model chronoletu je prý už téměř hotový...
Jan Pražák
Síla myšlenky
Dnes je moderní slovo globální. Máme například globální oteplování, kvůli kterému byla prý minulá zima tak tuhá a dlouhá a o kterém se lidé nemohou dohodnout, nakolik jej způsobujeme my svou činností na Zemi a nakolik je dáno přirozenými změnami klimatu. Nebo třeba takové globální obchodní řetězce, tolik zatracované aktivisty, kteří raději než aby pracovali, tak se proti něčemu neustále bouří. Řetězce, které prý na jedné straně sužují drobné obchodníky, ale na straně druhé nám dávají možnost sehnat na návštěvě třeba v Austrálii něco z toho, na co jsme zvyklí z domova. Dobře tedy, pojďme s dobou a představme si takovou globální loterii, ve které by každičký člověk na Zemi měl své výherní číslo napsané na maličkém papírku a my bychom všechny ty lístečky vložili do jednoho obrovského osudí. Každý den pak vylosujeme jeden z nich, příslušný človíček získá drobnou výhru a jeho papírek do osudí zase vrátíme. Jakou naději má například náš František z druhé kapitoly, že vylosujeme zrovinka jeho číslo? Pramalou. Druhý den však již dvojnásobnou, každý další den o něco větší, a budeme-li losovat donekonečna, jednou na něj prostě musí dojít, i když se toho nejspíš nedožije. A nejen jednou, v průměru pokaždé za tolik dní, kolik je lidí na světě.
Jan Pražák
Únosy
Paní učitelka dějepisu z malebné anglické vísky Scoulbridge se jednoho květnového večera roku 2002 vracela ze zahradního posezení se svými kolegyněmi. Po několik předchozích dní panovalo příjemné vlahé a slunečné počasí, dnes odpoledne se však udělalo dusno a teď už se na obloze stahovala těžká bouřková mračna. Alice už nebyla nejmladší, po náročném dni ji rozbolely nohy a hlava, a tak se nemohla dočkat až vyjde z lesíku a uvidí svůj domek s krásnou milovanou zahradou. Pojednou jí však nohy ztěžkly jako olovo, vůbec se nemohla pohnout z místa a snad se o ni dokonce pokoušely mrákoty. Vždyť to, co viděla probleskovat v houstnoucím šeru mezi stromy přece nemohlo být skutečné. Létající talíř, takový nesmysl! UFO! Dokonce plul pár metrů nad zemí, zvolna se otáčel a šňůra světel po jeho obvodu kouzlila mezi stromy podivné strašidelné stíny.
Jan Pražák
O víře a o náboženství
Kdybyste se mě zeptali, zda věřím v Boha, nedokázal bych vám jednoznačně odpovědět. Víra v Boha je totiž v lidském povědomí úzce spjata s náboženstvím, a přece, mezi prostou vírou jako takovou a náboženstvím, ať už jakýmkoli, je propastný rozdíl. Pokud byste trvali na tom, abych vám na vaši otázku odpověděl, asi bych vás příliš neuspokojil sdělením, že sice věřím v mnohé, leč se svou vírou se nevejdu do žádného náboženství. Jsem příliš svobodomyslný na to, abych se dokázal podřídit zákonům nějaké církve a kdybych se snad rozhodl do nějaké vstoupit, byl bych odtamtud zas hezky rychle vyobcován. Jsem prostě takový věřící bezvěrec.
Jan Pražák
Kterak František uviděl ducha
Vesmír je trojrozměrný, někteří vědci tvrdí, že hezky dokulata zakřivený, do čtvrtého rozměru 1). Prý to zjednodušeně znamená, že kdybychom nebrali v potaz vesmírné rozpínání a dynamiku a vyslali kolmo vzhůru vesmírnou loď tak odolnou, že by překonala hvězdný prach celých věků, jednoho krásného dne by se nám vrátila z druhé strany zpátky na Zemi, pokud by ovšem tato v té době ještě existovala. Zdá se vám to nepochopitelné? Mně také, a proto si tuto představu zjednodušuji odečtením jednoho rozměru. Představuji si takový ten míč, na kterém lidé sedávají jako na židli, nepohodlně se na něm různě kroutí a přitom věří, že je to prospěšné pro jejich bolavá záda. Avšak o kroucení lidí a o jejich záda v tuto chvíli nejde, jde o to, že míč má na svém povrchu krásnou plochu, hezky dokulata zakřivenou do třetího rozměru, takže jako celek tvoří kouli. Kdybychom na něj nakreslili startovací čáru, na ní postavili šneka, kterého by se nám podařilo přemluvit, aby lezl stále rovně a neuhýbal do stran, za několik dní by k naší startovací čáře dolezl z druhé strany.
Jan Pražák
Existuje nadpřirozeno?
První kapitola z knihy Svět kolem nás, napsaná v létě roku 2009. Kniha by mohla nést podtitul "Jak jsem si třídil myšlenky" a je jen na vás, vážení čtenáři, zda si v ní naletnete podněty k zamyšlení.
| předchozí | 1 2 3 | další |
